V první polovině března oslavil pětatřicátiny. Kdysi se mu prorokovala velká budoucnost, vždyť byl nejlepším dorostencem České republiky.

„Mohl jsem se fotbalu věnovat jako mladý víc. Nelituju ale ničeho. Třeba bych vydělal velké peníze a nezvládl to. Třeba bych neměl dvě krásné dcery,“ vykládá.

A už jen s úsměvem vzpomíná na to, jak kdysi jako zajíc přišel do ligového áčka a v olomoucké kabině zdravil brankáře Martina Vaniaka slovy: „Dobrý den.“

Pětatřicet let. Skoro se tomu nechce věřit…

No, uvědomuju si, jak ten čas letí. Občanka nelže a bude hůř (směje se). Když se člověk nad tím zamyslí, tak pětatřicet, to už je docela věk. Musím ale říct, že v hlavě se na to necítím. Spíš tak na dvacet pět. Bohužel. Už mi táhne na čtyřicet. Na druhou stranu mi starší známí říkají, co by za pětatřicet dali (směje se).

Jak jste se na pětatřicátníky díval, když jste v devatenácti naskakoval v Sigmě poprvé do ligy.

Když jsem přišel do áčka, tak tam byli třeba Radim König, Radek Špiláček. Měli třeba kolem 24 let a pro mě už to byli fotrové od rodin. Když jsem poprvé přišel do kabiny a byl tam Martin Vaniak, tak jsem mu řekl: Dobrý den. Vzhlížel jsem k nim. Respekt byl jiný. Mladí jsou dnes otrkanější. Na starém Spartakiádním stadionu si po tréninku borci kopali a já jsem čekal s pytlem na balony, abych je mohl po nich posbírat. Dnes dva staří osli nesou bránu a mladí se na ně dívají (směje se).

Dnes jste v pozici veterána vy. Jak to jde po fotbalové stránce v Retzu?

Jsem tady už čtyři a půl roku a pořád se cítím velice dobře. Jsem zdravý, to je hlavní. Dokud se ještě hrálo, tak tady se mnou byli spokojení.

Zasáhla omezení kvůli koronaviru?

I v Rakousku jsou amatérské soutěže momentálně pozastavené. Já mám ale štěstí v tom, že jsem placený pořád. Jen dostávám každý týden individuální plán, který musím plnit. Posilovna a běhání. Takhle už valíme od listopadu. Samozřejmě by se mi hodilo, kdyby se hrálo, protože prémie jsou důležitou součástí platu. Retz s námi ale skvěle komunikuje. Máme každý týden Zoom a dostáváme všechny informace.

Příjem máte jen z fotbalu, nebo děláte pro klub i další věci?

Pořád mě živí fotbal. Mám ale nadstandardní vztahy s šéfem klubu. Je to biovinař. Vlastní restauraci, má tady taky větrný mlýn. Snad jediný funkční v Rakousku. Je to pohodový člověk. Když se s ním domluvím, tak něco u něj udělám. Jsme tady opravdu spokojení i po rodinné stránce. Starší dcera tady chytila poslední rok školky, teď tu chodí do školy. Druhá dcerka se tady narodila. Život tady není špatný. Samozřejmě to má i mínusy. Domů do Olomouce se dostaneme spíš výjimečně, i když je normální situace, natož teď. Nebudu říkat, jestli je to lepší nebo horší než v Česku. Někdo jiný by sem přišel a řekl by, že tady nevydrží ani den.

Přemýšlíte o tom, jestli se vůbec vracet?

Zatím to necháváme takhle, nejsme rozhodnutí. Zatím jsme tady pořád v nájmu, ale už jsme přemýšleli, jestli nekoupit něco vlastního. Na druhou stranu je to zase závazek. Takže uvidíme.

Jak dlouho plánujete ještě hrát?

Těžko v mém věku a v této době něco plánovat. Můžu si říct, že budu hrát ještě dva roky a v prvním zápase po restartu přijde zranění a je po plánech. Dokud budu mít motivaci, tak budu chtít hrát. Pokud budu všem stačit, tak klidně i do pětačtyřiceti (směje se). Fotbal hraju od malička a vždycky jsem byl takový, že jsem ho chtěl hrát, co to jen šlo. Navíc bych řekl, že s věkem se to ještě zvýraznilo. Pořád mě to naplňuje. O to mi jde nejvíc. Aby mě fotbal pořád bavil, což se mi v Retzu daří. Byly i nějaké nabídky z vyšší soutěže, ale nemám už potřebu si něco dokazovat. Fotbalistu roku už nevyhraju…

Je Retz ambiciozní klub?

Určitě. Hrajeme stále v popředí čtvrté nejvyšší soutěže. Do třetí ligy by klub asi patřil. Během koronaviru tady začali stavět nové zázemí pro hráče za 600 tisíc eur. V létě se bude dělat nové osvětlení za 50 tisíc. Mají to promyšlené a budují postupně. I mužstvo drží pohromadě, aby byli připravení, až dostane fotbal zelenou. Zároveň to nejsou žádní blázni, kteří naslibují a pak sliby neplní. Za pět let nebyl jediný problém po finanční stránce. Minulý rok to vypadalo na postup, ale sezona se nakonec bohužel nedohrála.

Jaká je úroveň ve srovnání s Českem?

Není to jen tak, že si sem do Rakouska hráč přijede pro snadné peníze. To se bavíme o úrovni 7. nebo 8. ligy. Tam se dá hrát s pupkem. V naší soutěži ale člověk ještě musí opravdu makat, i když si spousta lidí myslí, že je to v pohodě a dá to. Landesliga už svou kvalitu má. Dvě sezony jsme tady měli Libora Žondru, půl roku tady byl i Michal Ordoš, kluci ze Znojma, z Jihlavy. Ale není to zase tak snadné se tady udržet. Vydělat se dají peníze na úrovni lepšího platu ve druhé české lize, ale i ty si musíte zasloužit.

Se Sigmou jste vyhrál český pohár. Ale přece jen jako dorostenci se vám prorokovala větší kariéra, ohlížíte se někdy a přemýšlíte o tom?

Kdysi jsem v Olomouci potkal jednoho člověka a ten se mě také ptal, jestli mě nemrzí některé věci z minulosti a jestli bych to neudělal dneska jinak. Já jsem ale rád, že můžu říct, že jsem dnes šťastný. Nic mi nechybí. Rodina je zdravá. Mám dvě krásné dcerky a jsem spokojený. Mohl jsem možná hrát někde jinde. Ale taky nikdo neví, co by mě tam potkalo. Měl bych dnes své dcery? Možná bych měl jiné peníze, ale zvládl bych to? Nevím.

Rozumím. Lítostivé pohledy do minulosti prostě nejsou na místě…

Jsem opravdu spokojený s tím, co mám a nemám čeho litovat. Člověk má dnes v těch pětatřiceti asi trochu víc rozumu. Vzhledem k tomu, jak mám fotbal rád, tak bych se mu asi věnoval ještě víc. Po tréninku si přidal a pracoval na sobě. To bych doporučil i mladým, kteří to s fotbalem myslí vážně. Nic nepřijde samo. Takže makat a ne chytit po tréninku do ruky jako první telefon a jít se vyfotit na kávičku na Instagram. Když vás někdo dnes plácá po zádech, tak za týden nebo za měsíc to může být jinak. A po kariéře to platí dvojnásob.

I proto jste se vrhl na studium trenéřiny a dokončil na podzim A licenci?

Takhle, moje priorita je ještě nějakou dobu vydržet u fotbalu jako hráč. Na druhou stranu chci být trochu nachystaný na to, co bude potom. Fotbal dělám celý život a chtěl bych u něj zůstat. Trenéřina by mě bavila, i když jsem tedy viděl, že to není žádná sranda. Klub mi ale ve všem vyšel vstříc. Když jsem potřeboval odjet, tak mě uvolnili. Teď mám licenci a může to otevřít nějaké dveře.

Chtěl byste trénovat třeba ligu?

Vlastně ani nevím. Důležité je nasbírat nejdřív zkušenosti. Kdo ví, jestli bych na to vůbec měl. Určitě neznamená, že jsem hrál sám ligu, tak budu i dobrý trenér. Studium mi ukázalo, že je to hodně těžká profese, která sebere moře času. Začal jsem fotbal vidět trochu jinak. Jako hráč vyjdete z kabiny, tam jsou připravené kužely a překážky. Přeskoč, podlez, oběhni. Splníte to jako cvičený pes. Ale jako trenér musíte vědět, proč se to dělá, za jakým účelem, čeho chcete dosáhnout. Jako hráč takhle vůbec nepřemýšlíte. Víte, že bude dva dny před zápasem lehčí trénink, nebo že v zimní přípravě je třeba máknout. Ale nic moc víc. Nebo aspoň já jsem to tak měl. Jsem si jistý, že by mě to bavilo. Ale zase že bych už teď řekl, že se po konci kariéry okamžitě vrhnu na trénování to ne.

JAN SCHULMEISTER

narozen: 11. března 1986

kariéra: Sigma Olomouc (1992-2015), Čáslav (2. liga, 2008, hostování), Hradec Králové (2. liga, 2008, hostování), Fulnek (2. liga, 2008-09, hostování), Hlučín (2. liga, 2010, hostování), Krems (Rak., 2016), SC Retz (Rak., 2016-21).

bilance v české lize: 99 zápasů/10 branek

bilance v reprezentaci: U16-U21: 44 zápasů/11 gólů

úspěchy: vítěz českého poháru 2012, vítěz českého superpoháru 2012, nejlepší mladší dorostenec ČR 2002.