V květnu obdržel plaketu Dr. Václava Jíry pro jedinečnou fotbalovou osobnost Olomouckého kraje. „Děti jsou v podstatě pořád stejné. Změnili jsme se především my,“ říká v rozhovoru sedmdesátiletá ikona přerovské kopané a bývalý předseda 1. FC Viktorie Přerov.

Pane Vojáčku, v květnu jste za svou úctyhodnou práci pro fotbal obdržel plaketu Dr. Václava Jíry. Jak si vážíte podobných ocenění?

Prostě jsem se věnoval tomu, co mě bavilo a baví dodneška. A někdo si toho všiml. Nebudu dělat přehnaně skromného člověka, měl jsem z toho samozřejmě radost. Bylo to v souvislosti s životním jubileem. Já jsem velice chtěl jako poslední svoji stopu zanechat to, aby se fotbalová škola Za mlýnem dostala tam, kde byla v devadesátých letech minulého století. A ono se to povedlo. Máme nádherné hřiště, fotbalového ředitele, fotbalového školníka, spoustu trenérů. Tetelí se tam děti od pěti, šesti let.

Jak jste se vlastně angažoval v rozvoji přerovské fotbalové školy?

Velmi úzce spolupracuji s panem ředitelem (Petrem Zbořilem, pozn. red.), je to můj bývalý žák. Půl roku jsem ho přesvědčoval, ať se přihlásí do konkurzu, když končila paní Přidalová. A on podlehl. Dlouho jsme spolu sedávali, vyprávěl jsem mu, co všechno jsem s fotbalem zažil. Dnes je tam, lítá, je nadšený, ve škole je klidně ještě v pět hodin večer, že tam má s někým sezení. Velice fotbalu fandí. Z toho mám radost, že se to vrátilo do důstojných podmínek. Alespoň tedy u těch nejmladších. Vůbec nechci mluvit o tom, že přejdu přes cestu a přijdu do rezavého království bývalého Spartaku Přerovské strojírny. Ale vždy se někde musí začít (usmívá se).

Na základní škole Za mlýnem pořád působíte také aktivně?

Našel jsem přístupové schodiště k dětem prostřednictvím školních družin. První děti se tam objevují o půl sedmé ráno. Já jsem navrhl ještě paní Přidalové, že budu chodit, vyberu ty nejživější děti, vezmu si je do tělocvičny a o tři čtvrtě na osm je přivedu, ať se jdou učit. Sáhnou si každý den na balon, kopnou si a ono je to za pět let strašně moc vidět.

Vy ale stále taky v přerovské Viktorce trénujete mládež, je to tak?

Učil jsem 45 let a velice jsem se tlačil k malým dětem, i když jsem se pohyboval všude možně. Jsem teď na své poslední štaci a trénuji ročník 2015 a 2016, což jsou ještě plínky. Říkáme jim benjamínci. Baví mě to.

Možná nejlépe dokážete posoudit, jak se dnešní generace dětí odlišuje od těch předešlých.

Děti jsou v podstatě pořád stejné. Změnili jsme se především my, protože jsme o ně dostali strach. Rozhodli jsme se o ně pečovat tak, aby z nich vyrostly osobnosti. Životní úroveň se zvýšila, což je dobře. Děti se nám ale trošičku ztrácejí u těch monitorů. Na druhou stranu, podívejte se, co dnes děcka vyvádějí na koloběžkách, na skateboardech. Máme obrovská průleziště na hřištích. Prakticky jen stačí, když se tatínek nebo maminka zhlédnou v tom, že jejich dítě sportuje. Taky dnes máme fakulty tělesné kultury. Spousta absolventů pak končí většinou ve fitkách, kde se živí, ale spousta z nich dokáže poradit, co s dítětem. To je nádherné vidět. Teď považuji za škodu umřít, protože se s nadšením dívám, kolik lidí se věnuje sportu aktivně, ale kolik jich ho i aktivně šíří. Je potřeba se na život dívat optimisticky.

Optimisticky tedy vidíte také budoucnost fotbalu v Přerově?

Posledních pět let života, když přijdu do hospody a sednu si ke stolu důchodců, je tam depresárium. Já to vidím úplně jinak. Úplně se zocelila škola, zateplila se, udělalo se hřiště, přichází mladí učitelé, chtějí trénovat. Divil byste se, kolik dětí, které neměly rádi studování, se tlačí k trénování. Učí se, chodí na kurzy. Je potřeba se jen podívat správným směrem. A ten funguje všude. Nepřehrabovat se ve splínu. A úplně v klidu se žije dál. Až teda teď na ty bacily (usmívá se).

Se současnou dobou koronavirovou tedy také bojujete s pomocí pozitivní energie?

Jasně. Velice jsem zvýšil své dávky na kole, začal jsem se učit angličtinu podle jednoho amerického programu. To je senzační. V podstatě mi chybí čas.

Kolik kilometrů si na kole dáváte?

Já hlavně jezdím denně. Už mám nějaké léta. Když jedu šedesát, sedmdesát, tak přijedu domů zbitý, že jsem se druhý den sotva coural. Ale i kdybych měl po večeři sednout na kolo a ujet aspoň dvacítečku, tak jedu. A mimochodem, když se jede Mamut Tour, tak vždycky stojím v Prosenicích u hospody v oranžové vestě a dělám klukům zabezpečení průjezdu křižovatkou.