Pětapadesátiletý veterán pamatuje jako hráč ještě éru společné československé ligy. V té odehrál 82 utkání a zaznamenal 6 branek. Dalších 13 startů a 2 góly si připsal v lize samostatné České republiky.

Na nejvyšší úrovni oblékal dresy SK Sigma Olomouc a také FC Boby Brno, za které naskočil i do dvou duelů Poháru vítězů pohárů.

Působil rovněž v Třinci, Táboře, Dukle Praha, Drnovicích či Zlíně. Za sebou má také exotické angažmá v Malajsii a Singapuru, léta pak hrával nižší soutěže v Rakousku.

V rámci Olomouckého kraje nastupoval rovněž v Holici a Mikulovicích. Aktuálně s kapitánskou páskou na rukávu hraje za Žulovou, kde kdysi s fotbalem začínal.

Vaše fotbalová kariéra je doslova neuvěřitelná. Jaký máte recept na takovou sportovní dlouhověkost?

Popravdě, ani nevím. Každý člověk to má jinak. Mě třeba hodně nabíjí, když mohu být v kolektivu mladých hráčů, kteří vás berou. Tohle je velká motivace, abych pokračoval dál. Navíc fotbalem se mohu dobře udržovat v kondici. A podle ohlasů fanoušků a spoluhráčů zatím na trávníku nepůsobím nějak legračně, že bych byl do počtu, tak je to dobré (smích).

Jak vás tedy vnímají spoluhráči? Ten věkový rozdíl je asi opravdu hodně velký. Musí vám třeba vykat?

(úsměv) No, tak to vůbec, tohle nevyžaduji. Já jsem opravdu rád, že mě ti mladí přijali mezi sebe. I když jak říkáte, věkový rozdíl tam je velký. Třeba můj syn má třicet let, ale jsou tady kluci, kterým je teprve dvacet.

Nyní bydlíte v Olomouci, ale hrajete za Žulovou. Jak vzniklo vaše současné angažmá?

Pocházím ze Žulové, mám tam rodiče. Tak jsem si řekl, že bych sem jezdil na zápasy a zároveň to vždy spojil s návštěvou rodiny. Je také výhoda, že mě současní spoluhráči znají, protože jsem hrával ještě s jejich tatínky (úsměv). Na zdejší region zkrátka mám velké vazby.

Vědí třeba i soupeři, s kým mají na hřišti tu čest, že jste kdysi hrával nejvyšší soutěž?

Už je to ale strašně dávno. Potom jsem byl navíc dlouho v zahraničí, takže jsem možná díky tomu už trochu upadl do zapomnění, řada mladých mě možná ani nezná. Přesto ti zkušenější a co intenzivně sledují fotbal, tak podle jména snad vědí, kdo jsem. Přiznám se, že mě určitě potěší, když občas protihráči za mnou přijdou po utkání, podají mi ruku a vyseknou poklonu, že v tolika letech pořád hraji fotbal. Ale že by mě kvůli mému věku v zápasech nějak šetřili, to zase ne (opět smích).

Na které angažmá z domácí scény vzpomínáte nejraději?

Asi na působení v olomoucké Sigmě. Tenkrát jsem přišel na Hanou v jednadvaceti letech po vojně z Tábora. Původně ale se mnou počítali spíše do béčka. To jsem hrával ještě útočníka a v Olomouci byl tehdy silný ročník a na hrotu velká konkurence. Byli tam hráči jako Radek Drulák nebo Roman Sedláček. Sigma pak hrála přípravný turnaj na Slovanu, týmu chybělo pár kluků a dostal jsem tak šanci, ale na pozici stopera. Ty zápasy se mně vydařily a vysloužil jsem si díky tomu místo v základu áčka. Hrál jsem sice vzadu, ale to bylo jedno, byl jsem šťastný a vděčný za šanci, nastupoval jsem v lize a neřešil na jakém postu.

Měl jste možnost zažít i legendárního kouče Karla Brücknera. Asi velký zážitek?

Trénoval mě rok a půl, byla to pro mě velká škola. Lepšího trenéra jsem nezažil. On svým fotbalovým myšlením předběhl svou dobu. Jedním slovem génius.

Máte za sebou i exotické angažmá v Malajsii a Singapuru. Jak se fotbalista z České republiky dostane na takovou nezvyklou štaci?

Na vojně v Táboře jsem kdysi hrával se Slovákem Tiborem Szabanem z Dunajské Stredy. A když jsem později působil v Brně, on byl zrovna v Malajsii, kde tenkrát jeho týmu odešli někteří hráči a sháněli proto posily. Tak si vzpomněl na mě. Na jeho doporučení jsem dorazil na čtrnáctidenní zkoušku a nakonec zůstal dlouhých pět let.

Jaký byl život v těchto lokalitách?

Dva roky jsem hrál v Malajsii a tři potom v Singapuru. Žil jsem tam i s rodinou prakticky pokaždé celý rok. Odlétali jsme v lednu a vraceli se na Vánoce. První rok v Malajsii jsem se spíše rozkoukával. Třeba jenom počasí tam je docela mazec, úplně jiné klima než v Evropě. Ale život v obou destinacích byl super. Malajsie je takový umírněný muslimský stát, Singapur je pak multikulturní země, ve které se prolíná řada národů. Obrovský zážitek tohle všechno poznat, prostě úplně jiný svět než u nás.

Jak to hodnotíte po stránce fotbalu?

Když jsem přestupoval z Malajsie do Singapuru, tak tam akorát pod patronací vlády vytvořili profesionální soutěž. Předtím jejich reprezentace hrála ligu právě v Malajsii. Vládní program tak přinesl nemalé finance a mohli si dovolit i plno hráčů ze zahraničí. V Singapuru proto hrála i řada Brazilců, Chorvatů či Australanů, takže kvalita fotbalu byla na opravdu vysoké úrovni. Bohužel co vím, tak asi pět let po mém odchodu přešla soutěž na amatérskou bázi, ale teď se tam snaží profi fotbal zase oživit. Dokonce si chtěli nás, jako bývalé hráče pozvat, abychom jim s tím pomohli, zatím z toho však sešlo, ale uvidíme. Třeba se tam fotbalově ještě vrátím.

Nyní pomáháte fotbalu „doma“ v Žulové. Jaké pro vás bylo, vrátit se po dlouhých letech do míst, kde jste začínal s fotbalem?

Hlavně jsem vnímal ty změny. Když jsem tenkrát odcházel, tak co se týká zázemí a hřiště, před těmi čtyřiceti lety to byl opravdu prales. V současnosti areál i třeba díky penězům z různých dotací vypadá úplně jinak, máme parádní zázemí, což se ale samozřejmě netýká jenom Žulové, hodně se to zlepšilo i v řadě dalších obcí.

Berete jako odměnu za svou oddanost fotbalu, že si nyní můžete zahrát i se svým synem?

Na rovinu, tohle byla jedna z hlavních motivačních stránek, abych pokračoval v kariéře. A konečně jsme se letos sešli. Já jsem ho do Žulové lákal už tak dva tři roky zpátky. On předtím hrál krajský přebor za Černovír a do I. B třídy jít nechtěl. Jenže potom se zranil, byl dlouho mimo hru a nakonec jsem ho přesvědčil.

Celek Žulové udělal nedávno krásné gesto, když v současné těžké době koronaviru nakoupil za peníze z týmové kasičky občerstvení pro zdravotníky z jesenické nemocnice. Koho to napadlo?

Byl to takový spontánní nápad celého mužstva. V kabině máme pokladníka a celý rok vybíráme takové ty srandovní pokuty, když třeba někomu v kabině zazvoní telefon nebo za karty v zápase. Peníze jsme měli v plánu použít na závěrečnou, ale za této situace jsme si řekli, že to stejně nemá cenu a přemýšleli, jak obnos nejlépe využít. Nakonec jsme se domluvili a nakoupili občerstvení do jesenické nemocnice. Pěkný okamžik byl, když jsme tam všechno přivezli. Měli z toho obrovskou radost a také pro nás bylo takové zadostiučinění, že jsme udělali správnou věc.