Během této dlouhé doby byl pětatřicetiletý fotbalista neustále stabilní jedničkou klubu. Zažil v něm spoustu hráčů, proměnu stadionu, přežil srážku s autem a dokonce v jeho dresu vyhrál třetí ligu.

„Jsem strašně rád za to, že chytám stabilně MSFL už 17 let (S předešlým angažmá v Lipové, pozn. red.). Nevím, jestli je někdo, kdo to může také říct. Pár chyb jsem sice udělal, ale potom jsem je napravil a trenéři mě dokázali podržet. Měl jsem důvěru, kterou jsem jim chtěl oplatit,“ prozradil Tomáš Uvízl.

V úvodu svého angažmá přitom myslel ještě výš. „Když jsem do Uničova ve dvaceti letech přicházel, měl jsem ambice, že bych to mohl dotáhnout alespoň do druhé ligy,“ vrátil se na úplný začátek příběhu Uvízl.

Malý gólman

Start jeho angažmá v Uničově se datuje do roku 2006. Ještě předtím prošel mládeží Sigmy Olomouc, kde vyhrál celostátní dorosteneckou ligu a vyzkoušel si, jaké to je stát v brance Lipové. Následně mohl zamířit do ligových Blšan, ale při jednání se ukázal jeden z jeho hendikepů – výška.

„Zavolal mi agent, jestli mám zájem, já jsem měl, ale potom se ptal na moji výšku. Řekl jsem, že měřím 182 centimetrů a už se neozval,“ popisoval.

Nehoda

A tak se vydal na dobrodružství do Uničova, kde okamžitě zaujal místo mezi třemi tyčemi. V rozletu jej však zbrzdila ještě jedna nepříjemnost. V roce 2009 šel pěšky na zápas a mezi Třemi Dvory a Litovlí jej srazilo auto – výsledkem byla zlomená holenní a lýtková kost, krček, otřes mozku a strach o pokračování kariéry.

„Měl jsem škaredě zlomenou nohu a nesrůstala hezky. Byla úplně obrácená. Nechtěl jsem s fotbalem končit, ale měl jsem strach, že už to nebude jako dřív a noha nevydrží,“ vzpomíná Uvízl.

Jenže všechno dobře dopadlo. Po půl roce byl zpět. A na další půlku sezony se šel rozchytat do Litovle. To bylo jediné krátké odskočení z Uničova. „Noha držela a šlo to, takže mě Uničov koupil, za což jsem mu vděčný, že mě neodepsal a dal mi šanci,“ pokračoval rodák z Odrlic.

I po dvanácti letech má tato událost stále své místo v uničovské kabině, obzvláště během baga na tréninku. „Kluci mě v něm nemají rádi, protože je občas pokopu a hodně toho vydržím. Dělají si ze mě srandu, že mám plechovou nohu a mám v ní šrouby,“ směje se Uvízl.

Během let se postupně vyprofiloval ve stabilního zkušeného brankáře třetí ligy. Do devětadvaceti let však pořád doufal, že přijde nějaká nabídka z vyšší ligy, ale nepřišla. „Trošku mě to mrzí. Za tu dobu mohla přijít alespoň šance ukázat v přípravě, jestli na to mám,“ popsal Uvízl.

„Potom už jsem se spokojil s třetí ligou v Uničově a chci to tady dohrát. Našel jsem si dobrou stabilní práci a řekl si, že budu kombinovat zaměstnání a fotbal,“ dodal.

Mistr

Na druhou stranu mohl být rád. S Uničovem totiž dosáhl velkého úspěchu, když s ním vyhrál Moravskoslezskou fotbalovou ligu. „Na to vzpomínám nejraději. Je to největší úspěch mé kariéry. Navíc se to povedlo pouze jednou za celou éru klubu, byl to svátek,“ říká.

V současné době si dal ještě jeden osobní cíl. „Chtěl bych vytvořit co nejdelší rekord v délce působení v Uničově. Ještě minimálně dva, tři roky bych chtěl zůstat, dokud mi bude zdraví sloužit a budu mít týmu co dát. Pokud bychom ještě jednou vyhráli MSFL, nezlobil bych se,“ pokračuje.

Nyní si však musí hledat cestu ke stále mladším spoluhráčům, ti v jeho věku v klubu pomalu končí. „Nejvíce mě mrzí, že skončil Roman Vejvoda. To byl takový můj uničovský parťák. Přišli jsme skoro stejný týden a pak jsme to spolu táhli patnáct let,“ objasňuje. „Ale s mladými nemám žádný problém,“ dodává.

Právě parta, stabilita klubu a dodržování domluvených podmínek je to, co jej v Uničově stále drží. „Nepamatuju si, že by tady byli někdy špatní lidé nebo hráči. Uničov se pro mě stal srdcovou záležitostí a snažím se pro něj dělat maximum,“ uzavřel Uvízl.

Tomáš Uvízl o…

Své proměně… „Když jsem byl mladší, tak jsem byl před zápasem nervózní. Vždycky jsem měl rád klid, když jsem šel sám na rozcvičku, nikdo na mě nemluvil a já jsem si to v hlavě srovnal. Teď už to tolik neberu a pomohly mi zkušenosti. Naopak zdraví už není to, co bývalo, regenerace je horší. Po každém tréninku cítím záda a kolena a po každém zápase si jdu na dvě hodiny odpočinout a jsem rád, že vstanu.“

Změnách v Uničově… „Největší proměna v Uničově je vidět na stadionu. Když jsem sem přišel, tak patřil ten uničovský ke starším stánkům, dlouho se nespravovalo. A teď je skoro celý nový, zrekonstruovaný – nová tráva, nové tribuny, šatny, nový ovál, umělá tráva…“

Ambicích… „Jsou tady pořád stejné. Byly vždy kolem třetího nebo pátého místa, kde jsme většinou hrávali. Jednou jsme skončili asi dvanáctí, ale jinak jsme se drželi v horní polovině tabulky.“