Jako dobrovolnice v cizině si musím zaplatit letenku a dobré zdravotní pojištění kvůli práci na místě. Ubytování, jídlo a program zajišťuje hostitel, tedy IDF. Přihlašuji se do anglicky mluvící skupiny v srpnovém termínu. Musí mě doporučit koordinátorka SAR-EL v České republice. Ještě mi praktická lékařka potvrdí poměrně rozsáhlý formulář a letím…

…s ukrajinskou leteckou společností přes Kyjev do Tel Avivu. Během dvouhodinového letu z Kyjeva do Tel Avivu skupina mladých ortodoxních maminek s několika miminky pobíhá po letadle, odnáší letuškám nádobí do kuchyňky a telefonuje. Na zoufalé volání letušky „SIDITĚŚ“ nereagují. Šťastně přistaneme a na letišti nás vyzvedává koordinátorka SAR EL programu, drobná Pamela. Odváží nás na jednu ze dvou komunikačních vojenských základen u starověkého města Beer Sheva (Sedm Studní) uprostřed Negevské pouště, ta tvoří 60% rozlohy Izraele.

V naší skupině je 9 mužů a 3 ženy, 5 z Německa, 4 Holanďané, dva Norové a já. Většina má jen málo přes 20 let. O každou skupinu se stará madricha (vojačka, překlad je učitelka), my máme 2, Noam z Tel Avivu a Jessiku, ta se přistěhovala s rodinou z Jihoafrické republiky a během našeho pobytu získala izraelské občanství. V IDF slouží 3 resp. 2 roky izraelští židovští kluci a holky. Ortodoxní, Arabové, Beduíni a další slouží stejně jako solidární Drúzové z Golanských výšin často dobrovolně. Až poté mohou nastoupit na univerzity.

Po příjezdu jsme ubytováni v jednoduchých buňkách, oblékáme si vojenskou košili a kalhoty a vyrážíme do prosté jídelny. Tak vynikající jídlo jsem ještě nejedla, plné ovoce, zeleniny a výborného košer jídla. Na oběd máme masovou, na večeři mléčnou kuchyni včetně parve, tedy neutrálních jídel, pokaždé hummus. Všichni se cpeme, kluci si dají několik nášupů, kupodivu jsme nikdo za 3 týdny nepřibrali. Teplé jídlo nandávají vojáci, po večeři dva z nás umývají nádobí.

Dobrovolnický program v izraelské armádě IDFDobrovolnický program v izraelské armádě IDFZdroj: Lenka Hoffmannová

Naší povinností je se každý večer zúčastnit společného programu v naší domovské dílně. Připadám si jako na pionýrském táboře, ale co bychom na základně jinak dělali? Večery jsou zábavné, celou dobu se řehtáme, madrichy nám chystají zajímavý program. I pro ně je lepší věnovat se dobrovolníkům než bojovat.

Během tří týdnů provádíme poměrně jednoduchou práci, která nevyžaduje dlouhé zaučení. Na základně jsme napůl tajně, což se projeví v době, kdy na tam dorazí kontrola z velení. Jedno dopoledne strávíme zamčení v dílně. Předtím je základna pečlivě uklizená, všechno je natřeno a vytvořeny desítky aktuálních a kupodivu zajímavých barevných nástěnek.

Na první výlet se vydáme pouští k pásmu Gazy u hranic s Egyptem, což je nejlidnatější území na světě. Zastavujeme u vojenského památníku Black Arrow, naším cílem je město Sderot přímo na hranici s Gazou. Prohlédneme si soukromou záchrannou stanici David Magen Adom (Červená Davidova hvězda) a jejich z Francie darované sanitky.

Dobrovolnický program v izraelské armádě IDFDobrovolnický program v izraelské armádě IDFZdroj: Lenka Hoffmannová

Naproti se nachází škola překrytá betonovou mušlí, je to ochrana proti raketám z Gazy, aby děti nemusely neustále přerušovat vyučování. Nejmenší děti mají své starší patrony, kteří je instruují během poplachu. Nedaleká betonová policejní stanice skrývá výstavku raket z Gazy. Všechna izraelská policejní osobní auta jsou naše Octavie, stejně jako mnoho taxíků. Pak se mačkáme v betonové autobusové zastánce sloužící podle potřeby jako protiraketový kryt.

Na tržišti slyšíme převážně ruštinu. Přejíždíme k Mrtvému moři níž a níž, míjíme továrnu na výrobu kosmetiky z léčivého bahna Mrtvého moře. Mám z „plavání“ šok. Horká voda nasycená solí nedovolí plavat, neustále vynáší nohy nahoru. Plavčík křičí: „Na záda, na záda!“ Na pláži se fotíme v plavkách se samopalem našeho doprovodu, vojáka jménem Bar (Slunce). Mažeme se bahnem, na toaletě teče jen horká voda.

Během pobytu jsem navštívila v Galilei u Libanonských hranic kamarádku mého otce z dětství na Slovensku. Jako dárek jsem přivezla tričko a čepici z Evropean Maccabi Games ve Vídni, kterých jsem se před několika týdny zúčastnila. Nevědomky jsem připomněla rodině velmi smutnou událost. V roce 1947 jejich příbuzný letěl domlouvat z Prahy první poválečnou Maccabiádu tehdy ještě do britské mandátní Palestiny a jejich letadlo bylo sestřeleno nad Řeckem tehdy zmítaným občanskou válkou.

Během víkendu/šábesu jsme museli základnu opustit. Vydali jsme se do Tel Avivu do hostelu Sar El. Ten spravuje jako dobrovolník holandský důchodce. Jednoduché ubytování a skromné jídlo je zde zdarma, o hosty se starají a hlídají je vojáci. Moje německá kolegyně snažící se nepromarnit ani minutu, si před šábesem lítaním po městě přivodila úpal. Darovala jsem jí kapesník na studené obklady a vyrazila hledat synagogu. Ptám se: „Kde je synagoga?“, nikdo neví, nerozumí. Pak potkám mladou ženu, ta mě opraví, že hledám knesset, tedy shromáždění, a zavede mě do jejich ušmudlané synagogy pro Židy z Maroka, vyhnané odtamtud po vzniku Izraele v roce 1948.

Hostel Sar El leží u mořské pláže s mnoha luxusními hotely. Účastníci programu Sar El jsou v Izraeli velmi vážení. Pláž hned vedle starověkého přístavu Jaffa je plná lidí. Vlny vrací plavce ke břehu. Po šabatu strávím večer se známými. Několik českých a slovenských párů se schází, každý přinese něco dobrého. Já tehdy měla korálkové období a všechny dámy velmi ocenily možnost se zkrášlit mými krásnými výrobky. Stejně tak naše madrichot.

Dobrovolnický program v izraelské armádě IDFDobrovolnický program v izraelské armádě IDFZdroj: Lenka Hoffmannová

Večer se procházíme městem, ulice jsou plné lidí, všichni nakupují dobroty. Před hostelem potkáváme Noam s babičkou, Noam nás představuje a babička mi podává ruku a klaní se mi až k zemi, „díky vaší pomoci jsme přežili a mohl vzniknout Izrael“, dojatě se mi svěřuje.

V neděli ráno odjíždíme autobusem z podzemí jednoho z největších autobusových nádraží na světě zpět na základnu. Na závěr pobytu obdržíme diplom a vyjíždíme na poslední půldenní výlet do kibucu, kde prožil poslední léta ve skromném domku první izraelský ministerský předseda Ben Gurion. Máme zavřít oči, chytit se za ruce a děvčata nás někam vedou. Najednou se ozve: „Otevřete oči“, stojíme před jednoduchými kamennými hroby manželů Gurionových s výhledem na vádí řeky Zin v poušti

Na závěr ještě prožiju víkend v Jeruzalémě v hostelu IDF. Nesmím zapomenout na muzeum holokaustu Jad Vashem. Zamířím na arabské tržiště u Zdi nářků a hledám levnou mezuzu.. Samotná bílá žena v Izraeli je považovaná za Američanku, jakmile obchodník zjistí, že jsem z České republiky, sníží cenu o 50% na 40 šekelů. Mezuza je z olivového dřeva s malou kovovou snítkou olivy na ní. Procházím Starým městem Jeruzaléma a užívám si historii na každém kroku. Večer se sejdeme s Hankou a Magdou v restauraci. Venku postávají davy lidí, popíjejí, povídají a smějí se. Loučíme se, odjíždím na letiště a za několik hodin jsem zpátky doma.

Lenka Hoffmannová