Libor Michálek se narodil 14. prosince 1968, ženatý je od roku 1990, má tři dospělé děti a tři vnoučata. Titul za jménem Master of Public Administration vypovídá o jeho předpokladech pro manažerskou činnost v oblasti veřejné správy a nestátních neziskových organizací.

Pan Michálek je veřejně známý jako whistleblower – volně přeloženo osoba, která jako rozhodčí píská, když někdo poruší pravidla a znehodnotí tím veřejný majetek nebo ohrozí životy či zdraví občanů. Studoval odbornou matematiku na Přírodovědecké fakultě Palackého univerzity v Olomouci a management veřejného sektoru na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Praktikujícím křesťanem je od roku 1996.

Svůj profesní život věnuje prosazování spravedlnosti. V roce 1994 byl vyhozen z investiční společnosti, protože odmítl provádět machinace s akciemi. V roce 1996 veřejně upozornil na chyby v privatizaci a byl z Fondu národního majetku vyhozen na hodinu. Od roku 1998 pracoval v Komisi pro cenné papíry, kde pomáhal lidem okradeným ve fondech. V ČNB pomohl zlepšit fungování penzijních fondů.

Veřejně známou osobností se stal v roce 2010, kdy na Státním fondu životního prostředí upozornil na korupční tlaky tehdejšího ministra životního prostředí a jeho poradce. Přišel o místo, ale současně bylo uspořeno 250 miliónů korun, které měly směřovat k poradcům a právníkům spřízněným s politiky. V roce 2012 byl zvolen do Senátu v obvodu Prahy 2 a 3 a zaměřil se na omezování prostoru pro korupci.

Libora Michálka ocenila Nadace Charty 77 cenou Františka Kriegla za občanskou statečnost. Ocenění mu udělil i Nadační fond proti korupci. Rekonstrukce státu vyhodnotila pana Michálka jako nejaktivnějšího senátora v prosazování protikorupční legislativy. Jako senátor přispěl k tomu, že se ČR v letech 2012 až 2018 zlepšila v indexu vnímání korupce o 16 míst, a to na 38. pozici na světě.

O jeho první knize „Zničte to nebo to zničí Vás“

Ta je autentickým svědectvím o rozsáhlé korupci ve státní správě, s níž se autor osobně setkal. Řekl bych, že jsou v ní zahrnuty příběhy z profesního života autora, jak je uvádím výše. Dominujícím příběhem je odolání korupčním tlakům vůči jeho osobě ve Státním fondu životní prostředí. Události vyvrcholily v prosinci 2010, sám si vzpomínám, že tehdy se autorovo jméno skloňovalo v českých denících i dalších mediích. V knize je popsáno např. jeho těžké rozhodování o podání trestního oznámení. Předtím si sám zajišťoval důkazní materiál včetně audio nahrávek. Píše o tom, že přes jeden kritický víkend je sepsal a v pondělí s ním zamířil na Státní zastupitelství, a když se vicepremiér dozvěděl, že ředitel Ekofondu podal ohledně zakázky na poradenství oznámení na policii, rozhodl se tohoto ředitele (Michálka) zničit.

V kapitole nazvané Kontroly mě pobavila zmínka o obavách gaunerů před Evropským úřadem pro boj proti podvodům se zkratkou OLAF, sídlícím v Bruselu. Z něho totiž nepoctivci mají největší strach. Tato služba v případě nesrovnalostí mezi realitou a papíry může ve svém důsledku vyvolat pozastavení výplat dotací z Bruselu. A to už je pádný důsledek. Možná i proto někteří vyšší politici nemají EU právě v lásce.

K jeho druhé knize „Nová šance pro druhé století naší republiky“

V té shrnuje nejdříve hodnoty, k nimž je potřeba se vrátit, aby se atmosféra ve společnosti zlepšila. Její druhá část předkládá i konkrétní vize změn ve dvanácti prioritních oblastech veřejné sféry.

Těch hodnot autor vyjmenoval šestnáct a stojí za vyjmenování. Jsou to: Akceschopnost, bezpečnost, cílevědomost, důvěryhodnost, elity, férovost, hrdinství, charakter, inspirace, kultura dialogu, moudrá správa, odpovědnost, podnikavost, rodina, tradice, víra.

Nelze jít do detailů, takže namátkou jen několik vytržených vět: „Důvěryhodnost se buduje, pokud jsou naše slova v souladu s našimi činy, když to, co dělám, vychází z touhy našeho srdce“. Nebo k elitám citace Michálkovy možné aplikace projevu starého víc jak 55 let Martina Luthera Kinga „Mám sen“ na dnešek: „Sním o tom, že budeme žít v zemi, kde vize nebudou posuzovány podle stranické příslušnosti, ale podle jejich kvality a podle morálního kreditu lídrů (elit), kteří vize předkládají.“

Druhá část knihy nazvaná Budování cest se týká vize změn ve 12 oblastech. Jde o cesty ze slepých uliček k profesionalizaci, ke spravedlnosti, k prosperitě, k bezpečnosti, ke stabilitě, ke shodě, ke vzdělanosti, k úspěchu, k obnově tradic, k přátelství s národy a o cestu, která je výzvou Česko nahoru!

A opět jen dva výňatky. Z cesty k bezpečnosti: „Česká republika má potenciál být zemí, která bude na špici ve vývoji prostředků pro elektronický boj. Máme novou šanci. Náš tým vyhrál soutěž NATO v zajišťování kybernetické bezpečnosti.“ A k cestě ke vzdělanosti: „Potřebujeme lídry, kteří rozumějí i detailům, ale neutopí se v nich. Potřebujeme osobnosti s nadhledem, jaký měl Komenský. Hledejme vzdělané státníky, podnikatele i občany, kteří rozpoznají, co je důležité a budou mít vizi kvalitativních změn a ne jen kosmetických úprav.“

Autor v závěrečné příloze knihy Nová šance pro druhé století naší republiky“ přidává několik rad politikům z Komenského knihy Jedno potřebné, jak řídit věci lidské i dnes. Tak tam např. najdeme i větu: Množství vladařů veřejným věcem neprospívá. Ale jsou, podle Komenského, i další zbytečné věci: Množství zákonů; množství vykladačů práva, kteří matou veřejné soudy; a množství ceremonií, které zastírají pravdu věcí. A těch zbytečných věcí je ještě víc. Tím závěrem jakoby nás Přerováky autor chtěl vybídnout, abychom si Jana Amose Komenského řádně připomenuly v tomto roce, kdy uplyne 350 let od jeho smrti.

Z debaty

Mám-li již dopředu shrnout, co debata přinesla, pak odpověď zní, že u všeho zjistíme, že potřebujeme získat ochotné lidi. Pan Michálek za svého působení v Senátu poznal, že v našich zákonodárných sborech je vytvořeno mnoho honorovaných funkcí předsedů, místopředsedů různých výborů či podvýborů, které tvoří benefity k náhradám poslanců a senátorů. A i zde na dotaz pana Jana Hlavačky, jak dnes tyto benefity omezit, odpověď zněla: „Je minimální zájem senátorů něco podstatného změnit. Dokládá to potřebu lidí ochotných něco měnit.“

U fondu životního prostředí se ukázala snaha „šíbrů“ o ohýbání pravidel, aby bylo možno vyvádět peníze jinam. A výzva k tomu zní: „Evidentní pozitivní změny zákonů by měli poslanci a senátoři podporovat bez ohledu na příslušnost k politické straně. Počet poctivých a odpovědných lidí by měl převážit nad šíbry.

Došlo i na otázku, jak se k problémů:m staví dnešní studenti, jejich studentské parlamenty. Středoškolská učitelka a městská zastupitelka paní Helena Netopilová odpověděla jednoduše: „Studentský parlament řeší zábavu.“ Analogie benefitů existuje i v městském zastupitelstvu. Mají funkce v městských společnostech. Hodí-li se to, vytvoří se funkce uvolněného radního, např. pro dopravu.

Došlo i na téma Milion chvilek (MCH) a předsedy tohoto spolku Mikuláše Mináře. Ten se bojí transformace hnutí MCH na politickou stranu. Má mít obavu z přehození výhybky ke změně ve prospěch lidí. Opozici ve sněmovně dráždí. Měl by hledat jiné zbraně, aby opozice nezůstávala v neschopnosti postavit alternativu k vládnoucím stranám. Měl by vytvořit politické hnutí a jít do voleb. Je naděje, že se pak někdo z dosavadní pozice k němu přidá.

Tématem byl i zákon o referendu. Pan Libor Michálek vyslovil názor, že by měla být nalezena jeho vhodná forma, aby se bránilo jeho zneužití. A co by mohlo zatřást Andrejem Babišem? Kdyby čeští občané náhle stáhli peníze z českých bank a dali je do zahraničních. Pak by se ozvali i bankéři z českých bank a byl by to pořádný křik. Z úspor pak přispět na založení média a přispívat na ně.

Závěrečná rada autora v úvodu probíraných knih občanům Přerova: „U vás působil Jan Amos Komenský. Město vychovalo učitele národů. Komenského odkaz se týkal i politiky. Využijte toho!“

Jaroslav Skopal