Kliknutím zvětšíteKorintský kanál je uměle vykopaný šestikilometrový průplav, který odděluje poloostrov Peloponés od pevninského Řecka a spojuje Egejské a Jónské moře. Od počátku dějin musely námořní lodě Peloponéský poloostrov zdlouhavě obeplouvat, proto není divu, že sen o kanálu, který by lidem významně zkrátil cestu, měli námořníci i vládcové zemí už od starověku. Sen se stal skutečností až v roce 1883 a Řekové jsou na to velmi hrdí. Korintský kanál dokonce nazývají „řeckým Suezem“.
„Korintský průplav, jedno z nejdůležitějších infrastrukturních děl moderního řeckého státu, byl slavnostně otevřen 25. července 1893. Mnozí věřili, že průplav navždy změní námořní plavbu,“ píše web Greek Reporter. Tato víra se však nenaplnila.
Tyran namísto průplavu postavil kolejnice
Historicky první doložený pokus o vybudování kanálu byl zaznamenán v sedmém století před naším letopočtem, kdy se se do stavby pustil korintský tyran, tedy samovládce, Periander. Byl to velmi schopný panovník, za jehož vlády země prosperovala, ale brzy pochopil, že budování průplavu je technicky tak náročné, že bude lépe zvolit jednodušší řešení.
Proto přikázal zanechat kopání a namísto kanálu postavit pro lodě jakousi silnici. Tak vznikla asi šestikilometrová kamenná rampa pojmenovaná diolkos, což v překladu znamená přetahování, která vedla napříč Korintskou šíjí. Zboží, ale také menší lodě se přes ni pomocí dřevěných kolejnic potřených tukem přetáhly pomocí síly otroků a zvířat na druhou stranu, čímž si zkrátily čas plavby a navíc se vyhnuly nebezpečným nástrahám při obeplouvání pobřeží.
Zní to neuvěřitelně, ale důkaz existuje - pozůstatky diolkosu najdete poblíž dnešního Korintského kanálu.
Mapa Korintské šíje v Řecku.
Podle pověstí se Periander vzdal svých plánů po varování věštců, kteří tvrdili, že si bohové nepřejí, aby ostrov, který vytvořili, nechal prokopat. Hrozící hněv bohů byl pro vládce dalším důvodem přerušit už tak nereálný projekt.
Hrozba záplav, temné proroctví a tři mrtví císaři
Jeho vize ožila až po třech stoletích. „Demetrius Poliorcetes se v roce 307 př. n. l. rozhodl obnovit plán na otevření kanálu. Jeho počáteční nadšení však brzy skončilo, protože stavitelé, které si přivezl z Egypta, ho přesvědčili, aby od projektu upustil,“ uvádí web Corinth Canal. Stavitelé tehdejšímu významnému řeckému vládci a válečníkovi plán rozmluvili, protože podle nich by prokopání kanálu způsobilo ničivé záplavy.
Celková délka kanálu je 6,346 kilometru a je vykopán v úrovni moře, takže nejsou potřeba zdymadla. Šířka se pohybuje od 21,3 do 24,6 metru. Je hluboký osm metrů. Boční stěny jsou vysoké 90 metrů a se sklonem 80° jsou téměř vertikální. Kanál umožňuje jednosměrný provoz pouze pro lodě o šířce 17,6 m. Jeho strmé stěny způsobují časté sesuvy půdy a tím pravidelné uzávěry. Je také příliš úzký a mělký pro provoz velkých nákladních lodí.
Ačkoliv by kanál ušetřil lodím 700 km kolem Peloponésu, je jeho provoz velmi omezen a je využíván hlavně pro osobní lodě s turisty.
Zdroj: Wikipedia
O další dvě století později zaznělo varovné proroctví, které pronesl filozof Apollonius z Tyany žijící v prvním století před Kristem. Prohlásil, že ten, kdo se pokusí kanál vybudovat, onemocní strašlivou chorobou. Dnes se má za to, že jeho slova se až podezřele hodila do krámu Korinťanům, kteří bohatli z peněz vybíraných za tahání lodí přes pevninu.
Apolloniova věštba byla temná, ale Římané, kteří tehdy území Řecka ovládali a kterým se plán na průplav líbil, na ni mnoho nedbali. A možná to byla chyba. Projektem se začal zabývat Gaius Julius Caesar, který sice neonemocněl, ale v roce 44 před naším letopočtem se stal obětí vraždy.
Jedním z jeho následovníků, který o průplav také usiloval, byl neblaze proslulý císař Caligula. I jeho dostihla násilná smrt, když byl zavražděn svými gardisty. Nejdále v projektu pokročil císař Nero, a také on měl tragický konec – skončil svůj život sebevraždou.
Šest tisíc otroků s rýči
Nero se podle historiků pustil do průplavu s velkou vervou. V roce 67 našeho letopočtu nařídil šesti tisícovkám otroků, aby vykopali kanál rýči. Historik Flavius Josephus k tomu napsal, že šlo o židovské piráty zajaté Vespasianem během židovských válek. Podle historika Plinia staršího dílo pokročilo o čtyři stadiony, tedy asi o 0,8 kilometru. Neronův nástupce Galba však v projektu nepokračoval, protože byl příliš drahý. Po mnoha staletích bylo na místě nalezeno 26 vrtů s hloubkou 10 metrů a několik příkopů z éry Nerona, které ukázaly, kolik důležitých kroků bylo na stavbě učiněno.
Pravdou ovšem je, že kletba neplatila pro všechny, protože výstavbou kanálu se zaobírali i další lidé, kteří zřejmě zemřeli přirozenou smrtí. Například už za vlády císaře Tiberia se stavitelé pokusili vykopat průplav, ale nebyli schopni to udělat kvůli nedostatku moderního vybavení. „Místo toho použili staroegyptské zařízení: čluny se válely přes šíji na kládách, tak jako Egypťané váleli bloky žuly, aby vytvořili své pyramidy,“ líčí Greek Reporter.
Ve 2. století se chtěl k vybudování průplavu vrátit Herodes Atticus, bohatý athénský filozof a první římský senátor řeckého původu, ale nakonec k tomu nedošlo. V roce 1687 se do kopání pustili Benátčané, ale i jejich pokus skončil nezdarem. Jako by si vyšší moc zásah do poloostrova Peloponés skutečně nepřála…
Konečně úspěch! Ale s problémy
Blýskat na lepší časy se začalo až v 19. století. V roce 1869 byl v Řecku přijat zákona povolující stavbu Korintského průplavu a o dvanáct let později byla francouzská společnost Société Internationale du Canal Maritime de Corinthe pověřena postavit kanál. Stavbu zahájili Francouzi, ale dokončili ji Řekové.
Zdálo se, že dílo, o něž se po více než tisíciletí pokoušeli nejmocnější vládci, se konečně zdaří. Nahrávaly tomu nové poznatky, finance a také vedení uznávaných odborníků. Stavbu vedl uherský inženýr István Türr a hlavním inženýrem se stal jeho krajan Béla Gerster, kteří se předtím podíleli na přípravných pracích pro vybudování Panamského průplavu. Stavba byla oficiálně zahájena 23. dubna roku 1882 a po jedenácti letech se ji podařilo dokončit. Šest kilometrů dlouhý kanál zkrátil námořní cestu z Pirea do Itálie o polovinu.
Během oněch jedenácti let ovšem Türr utrpěl bankrot a musely se řešit finanční problémy, budování průplavu navíc komplikovala těžká práce s příliš tvrdou horninou. Po zahájení provozu v roce 1893 se zase ukázalo, že kanál je pro velké lodě příliš úzký, takže hrozí havárie, sesouvají se boční stěny, tvoří se v něm prudké mořské proudy a kvůli hlubokému zářezu do skal v něm vzniká silný vítr. Ambiciózní projekt se stal prodělečným. Navíc byl ve druhé světové válce vážně poškozen a až do roku 1948 se opravoval.
Tankery se do průplavu nevejdou
Dnes velké tankery a kontejnerové lodě plují po delší trase, protože do Korintského průplavu se nevejdou. Kanál tak zůstal jen cestou pro menší a výletní plavidla, která mohou pozorovat zvědavci na Isthmoském mostě.
V současné době to však neplatí, protože průplav je opět uzavřen. Kvůli sesuvům půdy znovu prochází rozsáhlými opravami. „Očekává se, že projekt bude stát kolem 32 milionů eur (33,3 milionu dolarů) a podle úřadu řeckého premiéra by měl být dokončen do konce roku,“ uvedl v létě server Eurisles.
22
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
