Jak Mário a Lucie dostávali peníze ze všech stran

Takto nějak prý před mnoha lety vysvětlovala babička Júlia tehdy mladému Máriovi princip rodinného ekonomického systému. Babička konec konců tento systém využívala naplno, protože drahná léta nesáhla na práci a přesto se díky šesti dětem a nesčetnému množství vnoučat měla dobře.

Mário si to všechno dobře zapsal za uši a jen co povyrostl, i on se snažil naplnit ideál rodinného samofinancování. A snažil se svědomitě.

Měl sice na rozdíl od babičky toliko čtyři děti, z toho tři dcery, nicméně i tak se mu povedlo zaopatřit se na stará kolena dobře. Bylo mu ani ne padesát a už mohl sklízet ovoce svého snažení – do práce nemusel, stačilo inkasovat peníze a mít se dobře.

On i žena Lucie byli nesmírně spokojení. Dvě ze tří dcer totiž pracovaly coby „společnice“ v Itálii. Domů posílaly pravidelně část svých příjmů. Jak později kriminálka zjistila, během roku a půl to bylo zhruba milion korun.

Nejmladší z dcer Miriam zatím ještě chodila na základku a tak byla vydělávání ušetřena, syn Evžen si už budoval vlastní rodinnou farmu. Což o to, když byly dcerušky tak hodné, že rodičům dobrovolně posílaly část svých výplat, nezbývá, než Máriovi a Lucii závidět.

Horší je, že Mário i jeho žena se dovedli velmi hlasitě ozývat i na městském úřadu, konkrétně na odboru sociální péče, a tak pobírali různé dávky coby nemajetní nezaměstnaní a stárnoucí lidé

. Za stejné období, tedy rok a půl, takhle dostali od státu asi tak sto sedmdesát tisíc. Možná, že kdyby na tom úřadě tolik hlasitě nekřičeli, nikdo by jejich rodinný systém financování neanalyzoval.

Takhle se ale stalo, že se zajímavého souběžného toku peněz do rozpočtu „chudých“ lidí Mária a Lucie domákli nejdřív naštvaní úředníci na radnici a po nich pak na policii.

Dnes už Mário není až tak šťastný. Jednak dostal za podvod nezanedbatelný podmíněný trest, a navíc musí státu vracet neoprávněně odčerpané sociální dávky. Zas tak zlé to ale není – holkám se v Itálii daří skvěle a prý i Miriam už bude mít brzy základku vychozenou…