Jste jednou z mála českých architektek, která sama úspěšně vede poměrně velký ateliér. Byl to záměr?
Když jsem před patnácti lety začínala, myslela jsem si, že ve vedení musí být tandem, muž a žena. Okolnosti mě však nakonec přinutily, abych si založila ateliér sama – to když se rozešly naše cesty s kolegy z volného sdružení Escadra architekti. Začátek byl vlastně docela pěkný, byla jsem nezkušená, ale plná nadšení. Naivita mě docela chránila. Byla jsem přesvědčená, že všechno zvládneme. Za pochodu jsem se učila různé manažerské dovednosti, například finanční plánování, marketing… Nakonec společně se mnou odešly z Escadry ještě další tři architektky a chvilku trvalo, než k nám přišel pracovat nějaký muž. Což zpětně vypadá zábavně, ale tehdy mi to připadalo jako zakletí.

Jednou z vašich prvních zakázek byla revitalizace Paláce Rytířská, za kterou jste v roce 2009 získali ocenění Grand Prix Obce architektů v kategorii rekonstrukce.
Měla jsem štěstí. Byla jsem ve správnou chvíli na správném místě a ještě připravená. Spolu se svým týmem jsem byla požádána o návrh renovace fasád a slavnostního osvětlení pro novorenesanční palác v Rytířské ulici – vlajkovou loď České spořitelny. Tuhle zakázku jsem získala ještě v rámci působení v Escadra architekti, ale setkala jsem se s nepochopením tehdejších kolegů. Velmi plodná spolupráce s Českou spořitelnou, která pak pokračovala v rámci ASGK dalších devět let, přitom začala takto nenápadně. V té době banku vedl Jack Stack, nesmírně charismatický a moudrý pán. Rekonstrukci zadával a navíc budovu v Rytířské velmi miloval. Zpětně si uvědomuji, jak velké to bylo privilegium jednat přímo s ním. Díky zasvěcenému dialogu a jeho velké důvěře jsme se snažili udělat to nejlepší, co jsme uměli. Byl to krásný start našeho ateliéru, plný euforie. Vymysleli jsme nasvícení fasád lineárním xenonovým světlem, které díky zabudovaným technologiím může vytvářet různé scény. Postarali jsme se o obnovu kamenného pláště budovy z hořického pískovce, včetně rekonstrukce historických oken a zámečnických prvků, pro které jsme navrhli technologické postupy v souladu s požadavky památkové péče.

Nakonec jste ale dělali i interiéry, ne?
Tehdy nás spontánně napadlo, bez hlubokých znalostí marketingových triků, udělat jako vánoční dárek pro pana Stacka koncepční studii, která ukazovala, jak by se mohlo pokračovat s renovací paláce uvnitř. Když jsme totiž připravovali projekt osvětlení, důkladně jsme se seznámili nejen s exteriérem, ale i s interiérem jak z hlediska technologií, tak vybavení, které bylo značně nesourodé. Cítili jsme nutkavou potřebu s tím něco udělat. Věřili jsme, že si celý objekt zaslouží jednotný architektonický i technologický koncept. Pan Stack si studii se zájmem prostudoval hned o Vánocích. Když se pak vrátil po svátcích z New Yorku do Prahy, dal nám, mladým architektům, velkorysou šanci v rekonstrukci pokračovat komplexně dál. Dřevěný model haly se svítící recepcí máme vystavený u nás v ateliéru. Původně jsme mu ho sice darovali spolu se studií, když ale o pár let později opouštěl Českou spořitelnu, vrátil mi ho.

Mgr. arch. Gabriela Kaprálová
ASGK Design
Letos v září oslaví už patnácté výročí. Architektka Gabriela Kaprálová je majitelkou pražského ateliéru ASGK Design. Narodila se na Slovensku. Po absolvování střední uměleckoprůmyslové školy v Bratislavě pokračovala ve studiu architektury na Vysoké škole výtvarných umění a designu. Během něho se účastnila několika zahraničních pobytů. Od roku 1995 působí v Praze. Pracovala v ateliérech Genius Loci a Omicron-K pod vedením arch. Martina Kotíka. Je spoluzakladatelkou ateliéru Escadra architekti. V roce 2006 se osamostatnila a založila architektonický ateliér, kde se věnuje návrhům a realizacím soukromých, komerčních i veřejných budov. Za své projekty získala spoustu ocenění, mezi jinými dřevěný dům Zilvar získal čestné uznání v Grand Prix Architektů 2014 a 2. místo v mezinárodní soutěži Hiše sveta 2016 a byl finalistou v soutěži Architizer Awards.

K jakým změnám během revitalizace došlo?
Palác prošel pohnutou historií. Jako novorenesanční budovu Městské spořitelny pražské ji před téměř sto lety projektovali čeští architekti Antonín Wiehl a Osvald Polívka. Během socialistické éry se z ní stalo Muzeum Klementa Gottwalda. Po sametové revoluci se objekt vrátil v restituci České spořitelně a proběhla divoká renovace v podobě postmoderny. Do krásných velkých hal se vkládaly pyramidální novotvary, rámy z blyštivé mosazi, oblouky, tympanony. No zkrátka, šílenost. Když jsme se k tomu dostali, naráželi jsme neustále na stopy z minulých let, na jednom stropě jsme dokonce objevili namalované srpy a kladiva. Naším úkolem proto bylo budovu od těchto nánosů očistit a dát prostor původním prvkům. Součástí komplexní rekonstrukce byly také rozsáhlé úpravy technologického zařízení a restaurátorské práce nevídaného rozsahu. Upravili jsme i provozní uspořádání celé banky, které pomohlo k přehlednějšímu provozu bankovních služeb. To byl výsledek neviditelné mravenčí práce, kdy jsme hodně času strávili debatami s manažery a zaměstnanci jednotlivých úseků. Přesunovali jsme různé funkce, protože byly nesmyslně uspořádané. Bylo vzrušující, když jsme objevili moc pěkný velký sál, který sloužil jako šatna, kuchyňka a kuřárna zaměstnanců. Dnes, i díky nám, funguje Mramorový sál jako multifunkční prostor pro různé kulturní, vzdělávací a společenské akce nejenom banky samotné. Musím také připomenout, že jsme pomohli České spořitelně při majetkoprávním sporu s Ministerstvem zahraničních věcí. Šlo o spojnici dvou budov v Rytířské, tzv. krček, kterému zapomněl katastrální úřad v minulosti přidělit katastrální číslo. Smírčí dohoda byla sjednána i na základě dokumentů, které jsme vyštrachali v archivech, a z nichž jasně vyplývalo, že krček vybudovala Městská spořitelna pražská. Lidé netuší, že i v takových situacích jim architekt může pomoci.

Bylo také součástí rekonstrukce vytvoření nového interiérového designu?
Pro Rytířskou jsme vyvíjeli nábytek i jeho ergonomii. Vedení banky chápalo, že v takovém paláci nemůže stát běžně prodávaný kancelářský nábytek. I díky tomu jsme byli později pověřeni tvorbou standardů pro pobočky Erste Private Banking a Erste Premier včetně Erste Premier lounge na pražském letišti, určené movitější klientele.

Využili jste tyhle zkušenosti při dalších obdobných projektech?
Bankovní sektor umíme velmi dobře, máme know-how a oslovili nás i další finanční společnosti. Rozhodli jsme se však jít dál a v tomto směru dále nerozšiřovat portfolio. Jeden z důvodů byl i nepoměr vynaložené práce, důraz na nejnižší cenu a to, že skicovné v soutěžích nepokryje ani základní náklady na provoz. Nedává mi úplně smysl pracovat pro banky téměř zadarmo.

Na čem tedy pracujete?
Snažíme se diverzifikovat. Jenom rodinné domy by tak velký ateliér, jako je ASGK, neuživily. Rozložení rizika vnímám zejména v dnešní době jako velmi důležité. Pracujeme pro korporace, státní správu, developery i soukromé klienty a každá oblast má své plusy i minusy. Rádi děláme menší developerské projekty. Vybíráme si a snažíme se spolupracovat s těmi, co to myslí s kvalitou staveb a jejich okolí vážně, jako je třeba developerská firma Pressto stavební. V Dobřejovicích právě vzniká malá čtvrť, celkem sedmnáct našich dvojdomků na klíč. Těší nás také bydlení pro privátní klienty. Kromě toho navrhujeme i interiéry a výstavy, často včetně jejich kompletní realizace. Naše ambice teď ale víc a víc směřují k veřejně prospěšným stavbám a kultivaci veřejného prostoru.

Takovým projektem je například komunitní centrum pro seniory Šatovka v pražském Šáreckém údolí. Jak daleko je jeho příprava?
Jde o urbanistický komplex složený z původního objektu staré Šatovky a několika novostaveb, který má sloužit seniorům i širokému okolí. Už na zadání nám bylo sympatické, že propojuje bydlení pro penzisty, veřejnou vybavenost a ještě minoritní bydlení pro mladé rodiny s dětskou skupinou. Snahou je aktivně seniory zapojit do života přes původní budovu. Po renovaci bude sloužit občanské vybavenosti, nabídne zdravotnické služby, jeden multifunkční sál a nějaké lehké občerstvovací zařízení. V domech bude přibližně 42 malometrážních bytů, se Šatovkou je propojí otevřená promenáda. Nesnažili jsme se vytvářet nějaké mohutné stavby s rovnými střechami, tvar jsme přizpůsobili domům se sedlovými střechami, které se tradičně v této lokalitě stavěly. Odkazem na minulost bude i kaplička na nejvyšším bodě strmé parcely, k níž povede meditační, křížová cesta. Bydlení pro mladé rodiny bude odkloněné, aby jeho provoz seniory nerušil. Do soutěže, kterou jsme vyhráli, jsme šli s radostí. Takové projekty posouvají náš ateliér dál. Těší nás spolupráce s vedením Prahy 6, kde se sešli šikovní lidé, což je velmi příznivá konstelace k tomu, aby vzniklo kvalitní dílo. Pokud všechno dopadne podle plánů radnice, bude komunitní centrum postaveno do pěti až sedmi let. Celá záležitost má však háček, protože Spolek Šáreckého údolí podal žalobu na neplatnost územního rozhodnutí a vyhrál soud, takže tímto se realizace o něco pozdrží.

V mezinárodních soutěžích Hiše sveta a Architizer Awards bodovala vaše nízkoenergetická dřevostavba Zilvar. Je pravda, že její tvar vychází ze specifického zadání tehdy čtyřletého člena rodiny, který si přál mít dům vypadající jako prehistorický členovec?
Ano, je to pravda. Tahle realizace nějak koluje po celé planetě, objevila se ve spoustě odborných časopisů a webových portálů. Klienty jsme se stali my sami s manželem a synem. Což byla velmi poučná a zábavná práce, ve které jsem si vyzkoušela dvojroli architekta a klienta zároveň. Myslím, že by si ji měl vyzkoušet minimálně jednou každý architekt. Prehistorický členovec, otevřený velkorysý prostor uvnitř, silný západní vítr, vysoká spodní voda – to vše hrálo při navrhování významnou roli. Tvar nevznikl pro nic za nic, vytvořili jsme několik variant, dokonce jsme interně soutěžili v rámci ateliéru. Vyhrál můj návrh, který připomíná prehistorickou housenku Arthropleura, která patří mezi ty největší členovce, co kdy žili. Na jižní straně roste starý dub, housenka se k němu naklání a okno pokoje v prvním patře vstupuje do koruny dubu. Překlopení na opačné straně zase umožňuje, že dům nestíní severní straně zahrady a zároveň nabízí krásné výhledy do daleké krajiny. Vytvořila jsem dvě galerie, které jsou opticky spojené s obytným prostorem, ale nevidíte z jedné do druhé. Interiér je koncipován tak, že se nikdo neuzavírá do pokoje. Fungujeme společně. Zilvar byla naše třetí dřevostavba. Baví nás „udržitelné“ stavění, což zní trochu zprofanovaně, spíš bych řekla stavění ohleduplné k přírodě a jeho okolí.

Tento dům je esencí vašeho přístupu k architektuře. Zkusíte jej popsat?
Snažím se, aby se každý můj projekt maximálně přizpůsobil okolnímu místu a vycházel vstříc požadavkům budoucích obyvatel. Mám ráda dynamiku a skulpturální architekturu. Používám materiály, které jsou přívětivé, hapticky laskavé, vzbuzují pozitivní emoce. Zároveň se nebojím pracovat s jakýmikoli materiály, které jsou ve své podstatě pravdivé, ať je to dřevo, kov, korek, kámen, mám ráda i beton. Není mi však po chuti, když si třeba plast hraje na dřevo. Baví mě také novodobé materiály. V naší zasedačce máme na stěně akustický obklad – recyklát z PET lahví, který jsme použili i v České spořitelně, kde se hodně řešila akustika. Mám v sobě od středoškolských let díky profesorovi Filovi, který nás učil na základech koncepce Bauhausu, zakódovanou určitou harmonii proporcí – poměrů, výšek, šířek, hloubek, velikosti okna vůči místnosti… Je to stejné jako u gotických nebo renesančních staveb. Byť třeba domeček vypadá jednoduše, pořád mám na mysli vytvoření harmonické hmoty a proporcí. Kromě materiálů jsem zatížená na denní světlo, vždycky se snažím dostat ho do domů co nejvíc. Zajímají mě přitom tepelné zisky z prosklených okenních ploch, které pomáhají při úsporách na vytápění. Na druhé straně mě dost baví zlepšovat klima v místnosti přirozeným způsobem pomocí okenic, bez použití klimatizace. Díky Zilvaru vím, že to funguje. A také mě baví vytvářet meziprostory mezi interiérem a exteriérem – kryté terasy, které dům obohatí o další obytný prostor, sic venkovní, ale zároveň chráněný před nepřízní počasí.

Sledujete práci svých kolegů na Slovensku, odkud pocházíte?
V loňském roce se mezi čtyřicítkou finalistů v soutěži o Cenu Evropské unie za současnou architekturu 2019 objevil moc povedený projekt ateliéru GutGut, přestavba továrního objektu Mlýnica. Obdivuju šikovné slovenské ateliéry, protože podmínky pro práci jsou tam ještě těžší než v Česku. Jsou to pro mě hrdinové. Klobouk dolů.

Na čem teď aktuálně pracujete?
Máme na stole zhruba 17 projektů v různých fázích rozpracovanosti. Menší bytové domy, rezidence v chráněných krajinných oblastech… Děláme návrhy interiérů pro Český dům v Bratislavě, což je výzva. Připravujeme koncepční studii pro revitalizaci historického náměstí jednoho středočeského městečka a hodně nás to baví. Pracujeme i pro jednu zahraniční ambasádu, kde jsme vyhráli výběrové řízení na dlouhodobou spolupráci.