Jedni jsou bezvýhradně pro: Konečně je zjednávána spravedlnost. Což jste neviděli onoho sadistického policajta, co klečel člověku, černému člověku, osm minut na krku? To je přeci ukázka systému, v němž černé životy váží míň. A tady? Nemá nižší cenu kupříkladu snědý život?

Druzí považují současné hnutí za hysterický výlev superkorektních pošuků. Z jedné ohavné, odsouzeníhodné policejní vraždy se udělal morální kýč. Jako nedávno z prasáckého chování jednoho producenta.

Jenže co když je to ještě jinak? Od středověku se zprvu v Evropě, později jinde ozývají mohutná hnutí, která chtějí měnit svět k lepšímu. Jedno z prvních vzplálo v Česku po justiční vraždě dobrého katolického kazatele Jana Husa. Jeho odkaz byl přehnaně zobecněn, částečně překroucen a částečně použit jako „důvod“ ke krádežím a vraždám.

Podobně, ba hůře dopadla většina těchto velkých lidových vzedmutí. Nejviditelnější je to na komunismu. Ideologie, která měla přinést rovnost, svobodu a prosperitu, přinesla pány, útlak a zaostávání.

Touha po lepším světě a spravedlnosti se začasté zvrhne.

Ne však vždy: Modré punčochy bojující za práva žen dosáhly svého správného cíle, aniž lidé umírali. Stejně tak umírnění vůdci dělníků prosadili víc sociální spravedlnosti. Gándhí si vyvzdoroval svobodu pro Indy a Martin Luther King více svobody pro Afroameričany.

Současný západní svět žije od druhé světové války ve zcela nebývalém míru a bohatství. Bohatne i „chudý“ svět. Třídní hranice nebyly nikdy tak tenké. Nápad, štěstí a píle stačí, abyste měli šanci přeskočit všechny bariéry a hupsnout ze dna přímo doprostřed společenské smetánky. Nerovnost nezmizela, ba se prohlubuje, prakticky nikdo na Západě však není odsouzen svým původem a postavením k bídě a bezvýznamnosti.

Přesto se objevují velká hnutí, jejichž cílem je změnit svět k lepšímu. Viditelnější a patrně trvalejší než „Black lives matter“ a „Me too“ je ekologický boj za záchranu planety. Ten do značné míry nese znaky náboženských a sociálních revolucí: Cíl, tedy chladná, nikoli teplá planeta je všechno. Spokojenost jednotlivce nic.

S kapitalisty, kteří jsou hlavními znečišťovači, má být zatočeno.

Všechna tato velká pozdvižení mají něco společného: přehánějí, nenaslouchají argumentům druhých a jiné názory považují za herezi.

To mají společné s náboženskými třídními a sociálními revolucemi. Ty měnily svět, ale zanechávaly za sebou tisíce, sta tisíce a miliony zavražděných lidí.

Nabízí se tedy otázka: Nejsou radikální ekologové a nekompromisní bojovníci za práva menšin zárodkem násilné revoluce? Ta se jen v době, kdy už není boj za štěstí pracujících v módě, převlékla do mnohem víc sexy oblečku?

Je velice pravděpodobné, že máme co dělat s podobnou energií. Práce na „změně světa“ je obrovská vášeň a pro spoustu lidí je magicky přitažlivá. Jedinec neřeší své úzkosti, bolesti a finanční starosti. Je najednou součástí zaručeně správného celku a bojuje s nasazením proti „zlu“.

Současná hnutí (a další přibudou) mění a změní svět, ať chceme nebo nechceme. Zda to bude pokojně, či násilím, záleží na tom, jak se zachovají současní vůdci světa: miliardáři, vědci a baviči.

Zatím jednají moudře, byť někdy se skřípěním zubů. Státy jsou pomalu zelenější než nejzelenější aktivisté. Sexuální menšiny mají určitě více zákonných práv než se-xuální většiny. Teď ještě pokácíme nějaké sochy a začerníme některé zmínky o „hodných“ běloších v historii.

Zčásti je to správné, zčásti se nám to zdá být pošetilé. Děti se stejně rozhodnou samy, zda sochy nepostaví znovu.

Na výběr však není. Pokud se chce právní demokratický kapitalistický systém zachovat, musí vycházet snahám o změnu světa vstříc. Ta jinak přijde stejně a navíc provázena krví.