Covidová krize konfrontovala (nejen naši) společnost s mnoha novými a překvapivými aspekty, stejně jako v jiných momentech potvrdila některé zažité mechanismy. Jedním z těchto „tradičnějších“ projevů byl mediální slovník vycházející výrazně z bojové až válečné rétoriky.

Michal Stehlík 
historik soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Veřejný prostor se tak plnil slovy a spojení jako válka, bitva, obrana, útok, fronta, první linie… Patří k osvědčeným postupům využít válečnou rétoriku ve chvíli vyostřené situace či krize. Případně ji využít naopak proto, aby se atmosféra naléhavosti vytvořila.

S tím máme své historické zkušenosti například z 50. let 20. století, kdy se komunistický režim snažil udržovat vypjatou atmosféru očekávání třetí světové války.

V tehdejší době to ovšem měloi svoji „paměťovou“ logiku, protože generace obyvatel naší země válku zažily a rétorika veřejného prostoru tak navazovala na nepříliš vzdálenou zkušenost.

My však žijeme už dlouho bez dotyku přímé válečné zkušenosti, a přesto se tato rétorika využívá jako slovník krize. Na druhou stranu, sice tato válečnická spojení v sobě nesou naléhavost, ale může se docela dobře stát, že onu naléhavost společnost už nevnímá.

Podobná emoční vyprázdněnost se obecně týká mnoha historických přirovnání ve veřejném prostoru. Pokud by se před několika desetiletími někdo označil za „fašistu“, ve spojení historické paměti a společenské reality před rokem 1989 by šlo o poměrně třaskavou charakteristiku, která by dotyčného objektivně diskvalifikovala.

Dnes jde o jakýsi ozvuk starých časů, se kterým se často ve veřejném prostoru žongluje bez návaznosti na skutečný charakter dotyčného. Něco podobného se staloi s pojmy historicky bližšími.

Zdroj: Deník

Na počátku 90. let 20. století byly pojmy a označení „estébák“ či „estébáctví“ nejen negativní vizitkou, ale především relevantně akceptovaným označením zla, které odmítáme. Během třiceti let jsme v kombinaci nevyrovnání se s minulostí, časového odstupu a nadužívání tohoto pojmu i v nesmyslných případech došli do situace, kdy je z „estébáctví“ spíše rétorická figura.

Mnohý politik či veřejná osoba se ohrazuje vůči mediálnímu zájmu o svou osobu odkazem na „estébácké metody“. To přirovnání je mimo, ale bohužel tím postupně zakrýváme skutečně brutální zlo této organizace.

Slovo má ve veřejném prostoru velkou sílu. Potřeba zaujmout, strhnout pozornost či šokovat vede k siláckým pojmům a ostrým metaforám. Velká část z nich logicky využívá dějiny posledního století a konečným důsledkem bohužel je, že pojmy či historické situace v našem pojetí devalvují,a my nevnímáme jejich skutečný odkaz. Absurdní pointou pak je, že silné slovo se v mezičase jeho mediálního obroušení stane slabým odvarem někdejší skutečnosti.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.