Přijde-li řeč na oxid uhličitý, už jsme se naučili (vždycky aspoň pro ten okamžik) chytit za nos a přikývnout, že ohledy k zeměkouli jsou věcí každého z nás a každý můžeme začít u sebe, třeba tím, že nebudeme nechávat motor kodiaku běžet na volnoběh. Kupodivu, z války – ať jde o války světové, lokální nebo o občanské řeže uvnitř jedné země – viníme vždy jen „mocipána“, případně jeho kamarilu. Ale to je pohádková zkratka. Války, které aktuálně nazýváme spravedlivými, stejně jako ty, které považujeme za nesmyslné, se podobně jako skleníkový efekt, covid a jiné velké potíže – rodí úplně odspodu.

Když se podíváte fantaskní optikou na politický mítink Andreje Babiše, kde na sebe narážejí jeho příznivci a odpůrci, jako byste najednou pozorovali na Petriho misce zárodek války. Přesněji řečeno toho, čeho je nutně zapotřebí, aby vůbec vypukla. Uznávám, že to také zní jako z pohádky pro větší děti, ale podobná shromáždění skutečně skýtají výborné podmínky pro neušlechtilé, nebezpečné plísně. Frustrace tu legitimizuje sprostotu a agresivitu, plytké myšlení se vydává za selský rozum a vztek za spravedlivé rozhořčení, které všude kolem vidí nespravedlnost, jež si zaslouží být smetena, klidně i nespravedlností jinou.

David Nesnídal
Pěna dní: Léto s kvérem

Čtenáře jsem naladil snad příliš melodramaticky; ani trochu si totiž nemyslím, že se u nás schyluje k občanské válce. Naši neušlechtilou plíseň zároveň bezpečně ohlídá v hranicích Petriho misky naše mentalita, jíž jsou velké divokosti cizí. U nás naštěstí zůstane jen u „rozdělené společnosti“, která se vybije nanejvýš v hulákání, strkanicích a metání vajec. A i ve třetím odstavci se otřu o pohádky, zde konkrétněo tu o „moudrém stáří“: Když na mítinku vidíte, kolik vitální, agresivní bojovnosti, zákeřnosti, zloby a vulgarity umí projevit nemalé procento seniorů, náhle vám podzim života nepřipadá o nic slabší a bezbrannější než jiná jeho údobí. Ale ani moudřejší. Možná tohle je to „zlé stáří“, o kterém také slýcháme.