Irena Obermannová (1962)
* spisovatelka a scénáristka
* Napsala řadu úspěšných románů, některé zpracovala do filmové podoby.
* Výběr z bibliografie: Frekvence tygra, Divnovlásky, Deník šílené milenky, Láska jako Řím, Tajná kniha, Dopisy Kafkovi

Vždycky jsme bývali považování za takové Švejky a sami jsme tento názor vydatně podporovali. Nejenom svým chováním, ale i naší tvorbou a kulturním otiskem. Jsme Švejkové, co se vždycky ze všeho vyvléknou, sdělovali jsme sobě i světu, ze všeho si vystřelíme, všechno přechytračíme. Druhým naším národním hrdinou je přeci Český Honza, líný, roztomilý zápecník s rancem buchet od mámy, co vždycky vyhraje. Miloš Forman našeho Hloupého Honzu dokonce propašoval do Ameriky, když jeho „národní rysy“ propůjčil hlavnímu hrdinovi muzikálu Vlasy. Formanův Berger kašle na válku, nebojuje, dělá lásku, je to zápecnický hipík střižený do českého Honzy a divák se baví tím, jak na všechno vyzraje.

Jenže Forman jde dál. Na konci muzikálu se z našeho Honzy stává tragický hrdina, ten, který umře na řádění mocných, ten, který kvůli lásce svého kamaráda položí vlastní život, byť nechtěně. U Miloše Formana jsem poprvé užasla, jak lze s naší údajnou národní povahou zatočit.

Od té doby jsem si toho všímala i v reálu. Švejkové se začali měnit. Ale v co, to je právě otázka. Myslím, že zatím „jen“ v pilné mravenečky. A samozřejmě i chytré, jenže jako by naše pověstná bystrost ztrácela rozměr vykutálenosti. Poprvé to bylo vidět v roce osmdesátém devátém, kdy se lidé hromadně přestali bát a vyšli na náměstí.  Pak se to ovšem v politických špičkách zvrtávalo a zvrtávalo a posun k jinému češství jako by se stěhoval do nižších pater, do podhradí, do občanské společnosti.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

 

A tam se někdy dějí věci. Čeští občané se chovali skvěle na příklad při povodních v roce 2002 a třeba naše sbory doborovolných hasičů jsou někdy dojemnou a trochu legrační ukázkou české pospolitosti, (mají je vůbec někde jinde na světě?). Naše občanská společnost reagovala celkem slušně i při utečenecké krizi, na rozdíl od těch nahoře lidé sami organizovali pomoc uprchlíkům na nádražích a podobně.

Příkladů je víc. Naši „noví čeští Honzové“ ovšem zabodovali při nedávné koronavirové krizi , kdy „Češi šili roušky,“ Naše mravenčí píle spojená se schopností vzít události do vlastních rukou, nás možná zachránila. Zkrátka zlaté české ručičky. Ale proč o tom píšu? Protože mi připadá důležité, co bude dál. Protože když jde o nás, pomáhat si umíme, ale horši to je, když jde o jiné, vzdálené problémy.

Myslím, že my Češi jsme si nikdy neuměli vážit si sami sebe, jsme mistři v sebezesměšňování, v sebeponižování, proto jsem tento článek pojala jako poměrně nekritickou oslavu české snaživosti. Protože bych ráda, aby konečně vystoupala do vyšších pater a rozšířila se i do nečeských potíží. Nikdy jsem neměla ráda švejkoviny a především náš národní mindrák z nich. Chci věřit, že budeme pořád lepší. Že se měníme k lepšímu.