To, jestli budou či nebudou nosit školáci roušky v příštích třech týdnech, je lapálie. Děcka i rodiče by vás s takovým tvrzením vynesli v zubech, ale lapálie to je. To, že můžeme vášnivě řešit prkotiny, je příznakem toho, že snad přicházejí šťastnější časy.

Pár dnů drobného nepohodlí navíc po roce dálkové výuky, zákazu sportů a kroužků skutečně neznamená skoro nic. A jak ukázal nedávný případ z Uherskohradišťska, škola se může stát ohniskem nákazy. Jenže to o maličkosti platí i z druhé strany. Žáci se přece testují a počet pozitivních případů je nepatrný stejně jako u dospělých.

Covid se s přibývajícím létem a rychlejším očkováním zřejmě stahuje. Ostražitost je pořád na místě, přehnaná opatrnost a ustrašenost už ne. Tak proč dětem nepovolit? A navíc to politicky vypadá tak nádherně!

Podobné je to se zjednodušováním a sjednocováním pravidel, která určují, kdo, kam a kdy může. Ta jsou totiž tak složitá a tak rychle se mění, že jejich zjednodušení přinese nevyhnutelně lidem další komplikace. A tak budou někteří raději švindlovat, jako ti nešťastní turisté z Tuniska, kteří si přinesli potvrzení o testu, který nepodstoupili.

Epidemie podle všeho na čas doznívá a vláda si bude chtít přirozeně úlevu přisvojit. V první řadě by však měla dělat něco jiného. A to i spolu s opozicí. Měla by se připravovat na další katastrofu, ať už to bude prudký virus, nebo cokoli jiného. Příklady z jiných zemí totiž jasně ukázaly, že s covidem šlo bojovat mnohem lépe, že šlo zachránit více životů i hospodářských příležitostí.

Měl by vzniknout moderní národní plán pro případ pohromy a špičkový tým, který se pokusí budoucí nebezpečí předvídat a když přijde, tak s ním co nejúčinněji zápolit. Koronavirus nám ukázal, že nežijeme v poklidném Hobitíně, ale ve velkém a nebezpečném světě.

Kdyby politici dali dohromady protikastrofický plán a tým, aspoň částečně by napravili to, co za epidemie zpackali. A zůstalo by po nich v dějinách také něco kladného.