Nikdy jsme se vlastně doma všichni nesešli. Až teď. Děd není na rybách, ale kreslí si mapku nakažených a mrtvých jako nějaký Napoleon.

Babička mu za to nadává a každých šest minut si měří teplotu. Otec chodí dokola kolem stolu hlavu skloněnou a tenkým hlasem opakuje: „Co budeme dělat, co jen budeme dělat?“

Matka se ho snaží aktivizovat: „Kdybys aspoň oběd uvařil, mátoho nepotřebná! Máme poslední brambory a šnytlík.“ Nejstarší syn leží ve spodkách na gauči a pouští si skatepunk. Naštěstí do sluchátek. Dcera mlčí s tím, že už nikdy nepromluví.

Čtyřletý František přilézá postupně ke každému, tahá ho šaty (syna za slipy) ukazuje na modré nebe a žadoní: „Já ci ven, já ci ven.“ Totéž chce zjevně Citina, labradorka, dožaduje se toho však důsledněji.

Zdroj: Deník

Na dva plus ká ká v paneláku je to do jisté míry obtíž. Dá se s tím něco dělat? Psycholog by nám poradil, abychom hledali nějaké společné zájmy. To je očividná blbost. Žádné samozřejmě nemáme. Leda ty nesplnitelné, které spojují Františka a Citinu.

Psychiatr by předepsal všem antidepresiva. Jenže kdo se teď odváží do lékárny? Sociolog by řekl, ať vyrazíme do společnosti, jinak se zblázníme. Jenže to, je právě to co nemůžeme.

Co když se ale podíváme na své blízké, kteří jsou nám poprvé blízcí i fyzicky jako na postavy ze seriálu?

Ten kluk na gauči ve slipech a to holka s dredy, co zarytě mlčí? Nejsou z Teorie velkého třesku? Matka a otec zapadají do české komedie, lhostejno, ze které doby. Děd a babička do prvorepublikového filmu. František a Citina do studia Kamarád. Nebo do krtečka?

Kdo má opravdu velkou odvahu, může druhým sdělit, co v nich vidí. Oni mu to oplatí. Vznikne z toho v lepším případě skvělá zábava. V horším případě mnohonásobná hromadná vražda.

V obou je však problém velké rodiny v malém bytě vyřešen.

Koronavirus v ČeskuZdroj: Deník