Na stavbě sousedního domu se stále pracuje. Zvuky kladiva a dalších nástrojů, které bych jindy vnímal jako rušivý vpád, jsou nyní znamením jakési zbývající normálnosti života. Znamením, kterých den po dni stále ubývá.

Samozřejmé věci se staly nesamozřejmými, ba vzácnými. A to si člověk uvědomuje, že „to ještě ani nezačalo“. Že jsme jen na začátku dlouhé cesty, jejíž průběh a konec nejsme schopni ani odhadnout. Stejně tak jako netušíme, kolik z nás se tohoto konce dočká.

Jaký ten konec vlastně bude a zda se ke světu, který tu byl předtím, bude možné vrátit. Zda to půjde, jak dlouho to bude trvat. Zda to vůbec budeme chtít, když nám ten bývalý svět přinesl takové ohrožení. Zda se náš zbývající život nebude dělit na dobu před koronavirem a dobu po něm.

Dar práce, času a pokory

Zbývá těšit se z toho, co život, zatažený do stále se zmenšující ulity, přináší. Považovat si přítomnosti lidí, které máme rádi a kteří tu ještě jsou s námi a ještě jsou zdraví. Vážit si toho, že pořád máme co jíst a pít a kde a za co nakupovat. Protože i to se může za týden či dva jevit jako vzácnost z doby, která minula.

Ti z nás, kteří ještě neztratili práci a mohou pracovat z domova, a mít tak i víc času, by měli přijít na způsob, jak ho smysluplně využít. Třeba při četbě knihy, na kterou jsme si v té ulítané době, která byla před tím, nenašli čas.

Ti z nás, kteří do práce chodit mohou a musí, by to měli brát vlastně i jako poctu a dar, dar, který je pro stále víc lidí vzácností.

Ti z nás, kteří jsou nuceně doma s dětmi, pro které se uzavřely školy, školky i univerzity, by to při všem tom zlobení měli brát jako šanci najít si ke svým potomkům cestu v čase, který se tu náhle objevil. Ne jako trest, ale jako požehnání.

A zkusme se v těch těžkých časech víc zajímat o lidi kolem nás. O ty, kteří jsou na tom hůř než my, maminky s dětmi bez práce a bez peněz, staré lidi bez příbuzných a bez aut, kadeřnice, které musely zavřít a musí splácet půjčku, sestry a doktory, kteří nemají respirátory a dál léčí nemocné… Pomáhat tak, jak můžeme.

Věřte, že pokud si myslíte, že na tom nejste dobře, jsou mnozí, kteří jsou na tom ještě hůř. Pak je tu ještě něco, co tato doba přináší. A tím je nově nalezená pokora a zpovídání sama sebe, zda to, co prožíváme, není i trest za naše vlastní chyby, omyly, hříchy.

Kdo může, měl by se dnes modlit, častěji než dříve. Protože modlitba je to, co zbývá, když se vše lidské a pozemské ukáže marné. Až to všechno skončí, pokud to skončí, tak na to vše, co nám dnešní časy přináší, zkusme nezapomenout.

Neboť je to dar.

Koronavirus v ČeskuZdroj: Deník