Zlatavý mok? Bez chmele to nejde

Přicházím k brigádníkům na česačce, kteří se na mě zvědavě dívají. Možná proto, že jsem přijel v normálním tričku a kraťasech. Brzy jsem zjistil, že to nebyl dobrý nápad, protože z chmelových lián nepěkně svědí ruce. Záhy se přidávám ke svým novým kolegům, zavěšujícím liány chmele do stroje, který je veze dál, a tam je zase další zařízení zbavuje šišek.

Ze začátku jen zvědavě pozoruji postup, jakým liány brigádníci zavěšují a tahají z velké hromady na zemi. Po zjištění, že to vlastně nic technicky náročného není, se pouštím sám do akce. Zkouším tahat za dlouhé provazce chmele a první se mi podaří uvolnit, tak jej podávám dál. Pilně se snažím a začíná mi to jít. Ostatní brigádníci jsou navíc velice ochotní a dobrá nálada je hned cítit.

Týmová práce tady funguje na jedničku, slečny po pravé straně mi podávají liány a já s radostí, že je nemusím vytahovat sám, podávám zase dalšímu páru rukou další přímo u stroje. Práce to opravdu není náročná, ale nevím, co bych říkal po dvanáctihodinové směně. Brigádnice Ilona Jančíková je ale v pohodě.

„Směny zatím zvládám, je tady celkem legrace. Vím už z loňského roku, co mě čeká," říká a pokračujeme dál v práci.

Protože jsem si přál o práci na chmelnici dozvědět více, nechávám práce s brigádníky, a mířím k předsedovi Zemědělského družstva v Kokorách Vladimíru Lichnovskému. Ten je naštěstí vstřícný a začne detailně vysvětlovat postup zpracování chmele a svůj výklad zahájí přesně v místech, kde jsem před chvílí pracoval.

„Tady je ta závěrečná část pěstování chmele, kdy dochází k oddělení jednotlivých šišek od rostliny, vyčištění a následně usušení šišek," zasvěcuje mě do tajů pěstování chmele Lichnovský a provádí mě po hale, kde můžu pozorovat proces třídění šišek a další procedury.

Dozvídám se spoustu věcí, které mi byly do této doby utajeny, protože jsem se zatím chmelové brigády nezúčastnil. Liány, které jsem předtím pomáhal zavěšovat, doveze dopravník do stroje, a ten z nich očeše šišky. Zbytky chmelových šišek však na liánách zůstanou, a proto putují dál, kde se postupně oddělí.

„Tady jsou válce, jeden běží rychleji a druhý pomaleji, díky čemuž dochází k trhu a zároveň oddělování zbylých šišek. Ty následně padají na pás a třídí se podle velikosti," vysvětluje předseda družstva.

Jdeme dále do objektu, kterým se line hlasitý řev strojů, a je v něm intenzivně cítit charakteristická vůně českého chmele. Všechny šišky oddělené od lián doveze pás až do obrovské sušičky, v níž chmel projíždí a suší se horkým vzduchem. A pokud se mi zdálo, že je venku horko, tady to platí dvojnásob. Postup sušení se opakuje celkem třikrát, než se chmel dostane k poslední fázi.

Přecházíme od sušičky a mně se ulevilo, že už u té teplé výhně nestojím. Dalším zastavením je „balíkovač", který usušený chmel zabalí do padesátikilových pytlů. „Pytle jsou označeny kódem, místem určení a všemi dalšími důležitými informacemi. Potom se odvážejí do pivovarů, na granulaci nebo další zpracování," dodává Lichnovský.

Tím je krátká exkurze u konce. Zkušenost se zpracováním chmele byla zajímavá, ale popíjení zlatavého moku, tolik typického pro Česko, zůstane mou oblíbenější částí nejen chmelové sezony.

JAN NUC