„My už jsme staromanželé, čeká nás jen kamenná svatba, a ta se slaví, když jsou spolu lidé pětašedesát let," směje se jednaosmdesátiletá Miloslava Smolíková, která tráví léto s manželem na chatě v Sušicích. Mají tu zahrádku a pořád je co dělat.

„Poprvé jsme se setkali na odvedenecké zábavě, a pak se domluvili na prvního máje v Přerově. Šli jsme do kina a už to začalo," vzpomíná paní Miloslava. Na manželovi se jí prý líbily jeho modré oči. „Mně se líbila celkově," usmívá se její manžel Václav Smolík, který je o rok mladší. Vzali se po dvouleté známosti – a to hned dvakrát.

„Vlastně jsme měli dohromady už čtyři svatby, ta první proběhla na úřadě v Přerově, druhá v kostele ve Staré Vsi. No a pak jsme měli ještě zlatou a diamantovou," vyjmenovává sympatická důchodkyně. Společně vychovali dvě děti a mají několik vnoučat.

Přestože jim život kladl do cesty i překážky, dokázali se s nimi vždycky poprat.

„Neměla jsem to za totáče jednoduché, protože můj tatínek byl sedlák ve Staré Vsi. Nemohla jsem jít studovat, ani se vyučit," popisuje. Manžel jí byl ale vždycky oporou.

Manželé Smolíkovi z Přerova

Manželé Smolíkovi z Přerova. Foto: DENÍK/Petra Poláková-Uvírová

Recept na manželství

A jaký je jejich recept na dlouholeté manželství?

„Jednoduchý. Umět se pohádat a nedělat z toho žádnou tragédii," říká pan Václav.

„Když jsme se pohádali, vydrželo nám to tak maximálně den. Aby spolu lidé vydrželi tak dlouho, je důležitá tolerance, aby byli lidé hlavně přátelé a měli se opravdu rádi. Naši spolu byli také až do smrti – v dobrém i zlém," podotýká paní Miloslava.

V životě neměli jen na růžích ustláno.

„Jednou nás vykradli, pak zase vytopili. Prožili jsme všechno možné, ale vždycky jsme drželi při sobě. Manžel je ze šesti dětí, já ze čtyř – a naše rodiny vždycky držely při sobě. To je také důležité – jeho rodiče měli rádi mě, naši zase jeho. Někdy mi dokonce připadalo, že ho snad mají raději než mě. Byl oblíbený u mých rodičů i sourozenců. A my máme také dobré vztahy s dětmi i vnoučaty," říká.

Obětavost své manželky poznal pan Václav v těch nejtěžších chvílích.

„Když jsem měl jí na operaci, tak mě žena doprovázela na každé vyšetření. Držela při mně, a toho si vážím, protože v době, kdy je člověku zle, potřebuje podporu," uzavírá.