VIDEO: Děti v nemocnici pobavili klauni i lékaři
Přerov - Dětské oddělení přerovské nemocnice zažívá jednou za čtrnáct dní malý svátek. Malé pacienty přicházejí navštívit zdravotní klauni, díky nimž se oddělení změní v manéž dobré nálady.
Pavla Kubištová
2×video 21×foto Diskutovat (0) 29.7.2010 18:22 aktualizováno 30.7.2010 10:05
Flashový přehrávač se spouští.
Pokud se vám nespustil, aktualizujte si ho zde.
Do nemocnice přicházím o půl desáté. Sestry o mně vědí a hned mě vedou za klauny do seminární místnosti. Ta se mezitím proměnila v divadelní šatnu.
Zuzana Vodičková a Petr Jarčovský se tu právě mění v sestru Žofii Užvaněnou a doktora Kolíčka. Doprovází je ještě budoucí klaun Jan Šprynar, který k nim přišel na „náslech“.
Podáváme si ruce a já trochu rozpačitě sleduji dění kolem. Přiznám se, že jsem čekala lidi, ze kterých ztřeštěnost jen čiší, všichni na mě ale působí civilně a normálně.
„Konkurz probíhá jako několikadenní workshop. Nejde o to, vymyslet vtip a předvést ho, ale stát se klaunem, sžít se s tím,“ říká Honza. Zuzka se mezitím ověšuje růžovými korály a náušnicemi, Petr si upravuje bílé sako a červenou kravatu. „Jak se člověk začne oblíkat, už blbne,“ komentuje Petr.
Vzápětí se ozve rytmické klepání na dveře a vchází primář dětského oddělení Milan Blaštík. Srdečně se s klauny vítá a nechává si od Zuzky, která se už naprosto vžila do své role, připnout červený nos.
Cestou na pokoje ještě primář klauny upozorňuje, na co se mají připravit, u kterých pacientů mohou svou veselost rozehrát naplno a kde bude potřeba trochu přibrzdit.
Personál dětského oddělení naši skupinku radostně vítá. „Minule tu hráli na housličky a my jsme si pak tu melodii pobrukovali celý den,“ říká jedna ze sester.
Přísný, ale nešikovný doktor Kolíček, kterému neustále padá klobouk a rozčiluje ho temperamentní a trochu ztřeštěná sestra Žofie, začíná ordinovat u osmiletého Tomáše.
Ten je v nemocnici teprve ode dneška a sedí v herně v doprovodu svého táty. Legrační dvojici si prohlíží nejdřív trochu zaraženě, pak se ale s tátou začnou smát oba. „Dali mi skládat puzzle, ale obráceně,“ ukazuje Tomáš dílky otočené rubem nahoru.
Klaunské vystoupení nemine ani jednotku intenzivní péče, kam dvojici s červenými nosy vede doktor Libor Slováček. „No né, tenhle je tu nejhezčí,“ vykřikuje na adresu lékaře radostně sestra Žofie a její kolega ji krotí.
„Vy tady simulujte práci, já vám pak napíšu odměny,“ odhání doktor Kolíček skutečného lékaře a zavírá před ním dveře. Ten se ale jen tak vyhnat nenechá.
Za chvíli už znovu klepe na dveře a hlásí Kolíčkovi s vážnou tváří: „Pane primáři, záchranka nám přivezla dusící se dítě, můžete na chvíli?“ Sotva mírně zmatený Kolíček zmizí z místnosti, lékař Slováček za ním zabouchne.
„A zbavili jsme se ho,“ prohlásí vítězoslavně za smíchu kluků Petra a Honzy, pacientů, kteří celou etudu u dveří svého pokoje sledují ze svých postelí.
Kolíček je ale brzo zpátky a začíná zase ordinovat. Doporučuje pacientům banán na dobrou náladu, peskuje sestru Žofii Užvaněnou a chystá se provést operaci.
V tu chvíli ale přichází skutečný primář se svými kolegy a žádá doktora Slováčka, aby novému primáři uvedl diagnózu pacientů. Ten se své role zhostí s takovým vtipem, že začínám přemýšlet, jestli náhodou není také jedním z klaunů, pouze bez kostýmu.
Klauni srší nápady. Menším dětem nafukují balonky, hrají na housličky a ukazují, jak nejlíp zabít komára. Mě dětem představují jako svoji tetu a já jsem nervózní, že budou malí pacienti očekávat nějakou legraci i ode mě.
V jednu chvíli se na mě vrhá Žofie s růžovou plácačkou a sourozenci Martin a Lukáš se řehtají, jak dostanu po hlavě. „Já myslím, že to není komár,“ pronese nakonec Žofie, když si mě zblízka prohlédne.
Pohlavek plácačkou mě proto mine. „Pane primáři, chovají se pacienti způsobně? Můžeme je pustit domů?“ zajímá se primář Blaštík a nenápadně tak Kolíčkovi naznačuje, že právě těmhle klukům může sdělit radostnou zprávu, že jdou dnes domů.
Také ostatní zaměstnanci nemocnice se do veselého happeningu aktivně zapojují. „Pane doktore, co jste zapsal do papírů? Jakou medikaci máme podávat?“ ptá se Kolíčka třeba sestra Iveta Landsingerová.
„Jsou úžasní, umí odhadnout situaci a přizpůsobit se věku dětí i jejich náladě. Improvizují, pobaví každého jinak,“ hodnotí Landsingerová působení klaunů.
Když se s nimi loučím podáním ruky na chodbě dětského oddělení, jsem trochu na rozpacích. Po tom, s jakou přirozeností jsem je viděla vystupovat, je pro mě těžké oddělit si Zuzanu od Žofie Užvaněné a Petra od doktora Kolíčka.
A i když se právě oba tváří úplně normálně, pořád před sebou vidím zvědavě vykulené oči sestry Žofie a Kolíčkův trochu přísný pohled, který se každou vteřinu může změnit v zaujatý právě vymyšlenou lumpárnou.
-4°C
-2°C
