„Je to poprvé, co jsme se takto sešli a vzniklo to všechno vlastně tak, že jsme to vymysleli na srazu základní školy s kamarády, kteří v této ulici stejně jako já kdysi bydleli. Slovo dalo slovo a hned přišla myšlenka, že bychom takovou akci mohli uspořádat. Mysleli jsme si, že nás tady bude dneska hrstka a nakonec je tu plno, což nás těší," prozradila jedna z organizátorů setkání Lydie Bozděchová, která nyní žije v Kladně.

Bývala to vždycky klidná část, kde si lidé uměli pomáhat a žádné velké sousedské neshody zde nepanovaly. Tak vzpomíná většina starousedlíků na Nerudovu ulici. „Když už tady někdo vzpomněl, že dnešní děti se neobejdou bez počítačů a tabletů, tak pro nás byla největší hračka ulice, kde jsme hráli spoustu her a zažili mnohá dobrodružství," zavzpomínal další z bývalých obyvatel Miloslav Flašar, který do Nerudovky, jak se ulici mezi Přerovany běžně říká, přišel se svými rodiči, když mu byly asi 2 roky.

Někteří lidé žili v Nerudově ulici od narození, potom je ale vítr zavál jinam. Jako třeba Vladimíra Volného. „Já jsem se tu narodil, pak jsem šel na studia, a jakmile jsem se oženil, dostal jsem se do Hranic. Do Nerudovky číslo 28 jsem se vrátil po 25 letech. Tady jsem prožil krásné dětství. Byli jsme pořád venku. Občas jsme se dostali i na sousední sídliště a lítali do polí," vrátil se do dob svého dětství Vladimír Volný.

Na kus řeči, jak bylo uvedeno v názvu akci, přijeli i lidé, kteří v Nerudově ulici už dávno nebydli. Dorazili tak třeba z Velké Bystřice, Trojanovic, Vsetína, Karlova pod Pradědem či Kladna. Nejstarší účastnicí byla osmaosmdesátiletá Jitka Konupčíková. Ta se do Nerudovy ulice v roce 1955 přivdala. „Žije se mi tady dobře. Bývala to vždycky taková klidná část. Teď už ale těch aut přibylo. Vždycky tu ale fungovala a dodnes funguje sousedská výpomoc, a to se mi líbí," svěřila se žena.

Mnozí účastníci setkání vzpomínali také na hruškovou alej, která v ulici v minulosti lemovala místní silnici. Zatímco dětem stromy sloužily jako prolézačky, starší je dokazali využít jinak. „Já jsem ty stromy neměl rád. Hned vám vysvětlím proč. Můj otec ty hrušky potřeboval na kvas, a protože byl ředitelem školy, tak se je styděl sbírat. Musel jsem je proto každé ráno sbírat já, a to jsem dělal strašně nerad," zaznělo z úst Vladimíra Volného. A vzápětí střídala jedna úsměvná historka druhou. Atmosféra byla skvělá a všichni do jednoho si pochvalovali nápad uspořádat takovou akci. Dokonce zaznělo, že o setkání by příště měli zájem i lidé z přilehlých ulic. Pokud by se záměr naplnil, pořadatelé by museli do budoucna uvažovat o pronájmu daleko větších prostor než je restaurace Na Jižní.

Dagmar Rozkošná