Dva roky žila v Olomouci, nedávno se mohla aspoň vrátit do Přerova, odkud pochází. V ubytovně pro bezdomovce Českého červeného kříže šťastná není, jinou možnost ale nemá. Dobře ví, že je to volba mezi aspoň nějakým bydlením a ulicí.

„O byt jsem přišla kvůli starýmu. Chodil za mnou a prosil: Zdeničko, vezmi mě k sobě,“ vypráví šestapadesátiletá žena. „Ptala jsem se na sociálce, jestli by mi vzali příspěvky, kdybych ho k sobě vzala. Ale on sliboval, že mi bude platit, že to utáhneme.“

Jenže sliby jsou chyby. Zdenka Martinková se slíbených peněz od partnera nedočkala. „Přišla jsem o příspěvky na bydlení, o všechny přídavky. Neměla jsem z čeho platit za byt,“ stýská si žena.

„A tím jsem přišla o bydlení. Řekli mi, ať si odvezu své vybavení, ale já ho neměla kam dát. Měla jsem tam krásný nábytek, nové nerezové příbory, všechno pěkné. A ty všechny věci jsem tam musela nechat.“

Náhradní bydlení hledala žena nejprve v Přerově. „Neměli ale místo, bylo těžké něco sehnat. Až v Olomouci mě přijali na ubytovnu. Tam jsem žila několik let.“

Teprve před nedávnem se Zdence Martinkové podařilo získat místo v Přerově. „Jsem tu asi čtrnáct dní. Je to tu hrozné. Ráno se klepu zimou, skoro tu netopí. Z té zimy už jsem i nemocná. Myslíte, že mě baví život? Ale co mám jiného dělat?“ uzavírá žena své vyprávění.