Tři tisíce za lůžko

Z příběhů lidí, kteří se ocitli v ubytovně v Dluhonské ulici na periferii města, z níž je nejblíže do místní chemičky, jde mráz po zádech. Přestože mají kolem šedesáti let, vypadají na sto. I více. Mají různé druhy postižení – někteří jsou na vozíku po amputaci končetin, jiní chodí o berlích. Jsou i tací, kteří jen bezmocně leží v posteli. Dvě asi osmdesátileté stařenky, zachumlané v dece, se na nás jen prosebně dívají. Nezmůžou se na slovo.

Za pronájem lůžka zaplatí majiteli sociálně slabí obyvatelé ubytovny částku tři tisíce korun. S financemi, které na lidi s různým stupněm postižení dostává od státu, ale může Pavel Mirga libovolně hospodařit.

„Pomáhá jim tím, že od nich vybere doklady totožnosti, oni mu podepíšou plnou moc k zastupování, a on pak na základě ní vyřizuje veškeré sociální dávky. Ty jsou o něco velkorysejší a závisí na stupni zdravotního postižení. Jen příspěvek na péči se u nich pohybuje od 8 do 12 tisíc korun – například u lidí po amputaci obou končetin je to kolem 12 tisíc,“ shrnula Marta Šintáková, vedoucí oddělení dávek pomoci hmotné nouze přerovského magistrátu. Majitel ubytovny dostává od státu i finanční příspěvek na bydlení.

Lidé z ubytovny si ale štědré náruče státu příliš neužijí. Většině z nich zdravotní stav ani finanční situace neumožňuje vycházky, a tak tráví celý den na ubytovně. Můžou si posedět na lavičce venku, a když jim „šéfka“, jak říkají familiárně manželce majitele ubytovny, rozdá cigarety, je to pro ně svátek.

V ubytovně žijí lidé ze všech koutů republiky, nejčastěji z Brna nebo ze Zlína. Jsou jich přes dvě desítky. Osmapadesátiletý Mirko Vlček si po našem příchodu do malého pokojíku, ve kterém polehává na palandách pět chlapů, nahlas stěžuje. Prodělal mozkovou mrtvici a je upoutaný na vozíku.

„Zeptejte se jich, proč mi ještě z úřadu neposlali žádné peníze. Když jsem byl ve Zlíně, tak jsem je dostával,“ zlobí se muž. Majitel ubytovny na to má ale odpověď.

„Je tu teprve krátce a vyřizování nějakou chvíli trvá,“ vysvětlil.

Podle Mirgy mají nemocní v lazaretu všeho dost.

„Beru si z léčeben pro dlouhodobě nemocné jen ty klienty, kteří jsou stabilizovaní, a nevyžadují náročnou zdravotní péči. Když jsou nemocní, tak jim doktora samozřejmě zavoláme. Jinak jim pomáhají naše kvalifikované brigádnice, které mají obor všeobecný sanitář,“ objasnil.

Posuzovat zdravotní stav osazenstva jednotlivých pokojíků si netroufáme odhadovat. Jisté je, že tito lidé péči potřebují. Majitel ubytovny má ale na věc odlišný názor.

„Vysvětlujeme jim, že nejsme zdravotnické zařízení. Jsou to lidé z ulice a měli by si zvládnout všechno udělat sami. Jednou můžou třeba dostat byt, a kdo se pak o ně postará?,“ pokládá nahlas otázku.

Bez Mirgy by skončili na ulici

Podle sociálních pracovníků přerovského magistrátu je podnikatel velmi aktivní. Objíždí celou republiku a do svého zařízení, jež nabízí ubytovací služby, stahuje nemocné z léčeben dlouhodobě nemocných z různých měst. Protože mnohé LDN potřebují uvolnit kapacity, klientů se rády „zbaví“. Neděje se tedy nic nezákonného. „Zařízení, která by se starala o podobně postižené lidi, u nás prakticky nejsou. Pan Mirga tedy pouze vykryl díru na trhu těchto služeb, a to celorepublikově. Jsou zde lidé z Brněnska, ale i Severních Čech. Nebýt jeho, skončili by na ulici,“ líčí vedoucí oddělení dávek Marta Šintáková.

Šel bych ven, ale nemám bundu

Ptáme se některých „klientů“, kteří jsou na tom zdravotně trochu lépe, jak jsou v ubytovně spokojeni. Ven na procházku do města si prý vyjdou, ale teď v zimě je to moc neláká. To dvaašedesátiletý Miloslav Vrána, který je po amputaci končetiny, a v minulosti byl v léčebně v Brně, si posteskne.

„Dříve jsem si šel sednout aspoň ven na lavičku, ale teď, co je zima, už nemůžu. Nemám bundu, z léčebny mě převezli jen tak,“ pokrčil rameny.

„Kapesné nemám, takže ani není za co nakupovat, a taky nevím, kde,“ podotkl. Nejvíce mu ale vadí, že ztratil kontakt se svou rodinou.

„Oni možná ani neví, že tu jsem,“ uvažuje.

Manželka majitele ubytovny však ujišťuje, že tito lidé si nemají na co stěžovat. „Nové sociální zařízení, které tady vidíte, jsme nechali opravit z vlastních prostředků, sice to ještě není úplně hotové, ale je to funkční, a to je zatím nejdůležitější,“ popsala. Podle ní mají všichni ubytovaní možnost uvařit si ve společenské místnosti, kde je kuchyně se stolem a další příslušenství k vaření.

Nemůžu si naříkat

Mnozí obyvatelé lazaretu jsou tu naopak spokojeni.

„Počkejte, nejdříve si musím vzpomenout, jak se vlastně jmenuji. Už jsem si vzpomněl. Zdeněk Kudynek. Vždycky s tvrdým,“ usmívá se šibalsky osmašedesátiletý muž a dodává na vysvětlenou: „Dovezli mě z Milosrdných sester v Brně a v Přerově jsem asi měsíc. Ale naříkat si nemůžu. Šéfová se o nás pěkně stará,“ řekl.

Je ve věku, kdy ostatní senioři vyrážejí na pěší túry nebo zkoušejí nord walking. Přestože on si může nechat o podobných aktivitách kvůli svému zdravotnímu stavu jen zdát, nenaříká si. „Pan vedoucí nám slíbil televizi, a tak jsem spokojený. Mám v levé noze kus železa, takže jsem tu vlastně na rehabilitaci,“ do­dal.

Uklizené stoly, koberec a televize. Tak to vypadá v pokojíku tří starších žen.

„Přišla jsem z léčebny dlouhodobě nemocné v Ostravě, kde jsem byla moc spokojená. Kvůli kolektivu. A taky tam byli lékaři a sestřičky,“ zasní se na chvíli devětašedesátiletá Jana Hubová, která je po amputaci nohy odkázaná na vozík.

„Ale tady si taky nestěžuji, máme všeho dost,“ odvětí rázně. Vypadá docela spokojeně, a proto se jí ptáme na blížící se vánoční svátky. Marně doufáme, že začne popisovat, jak začíná zdobit pokojík a peče v kuchyňce cukroví. Místo odpovědi přestane úplně mluvit. Jen jí vyhrknou slzy z očí. Do té doby čiperná a hovorná paní se rozpláče. Proto se už raději neptáme na nic. Následoval by jen další smutný příběh.

PETRA POLÁKOVÁ – UVÍROVÁ

ZUZANA KRYBUSOVÁ

Nechci, aby lidé jedli celý den jen čínské polévky

Přerov /ROZHOVOR/ – Přerovský podnikatel Pavel Mirga (na snímku vpravo) se rozhodl zřídit v ubytovně pro sociálně slabé v Dluhonské ulici lazaret, v němž žijí na dvě desítky zdravotně znevýhodněných lidí. Je přesvědčen, že bez jeho pomoci by se senioři, kteří zde žijí, ocitli na ulici.

Co bylo na počátku tohoto projektu?

Dozvěděl jsem se, že je mnoho klientů, hospitalizovaných v různých zdravotnických zařízeních, například v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Jsou to třeba lidé bez domova, bez příbuzných, a i když mají příbuzné, ti se o ně nechtějí starat. Chtěl jsem jim poskytnout ubytování a takovou nějakou pomoc, než by se vyřešila ta jejich situace.

Berete každého? Nebo máte striktně daná kritéria, co se týče druhu zdravotního postižení?

Přijímám pouze pacienty, kteří jsou stabilizovaní. To znamená, že si do svého zařízení nevezmu klienta, který potřebuje lékařskou péči. Pouze ty, kteří potřebují asistenční pomoc, ne lékařskou. Jde o to, že nejsme žádné zdravotnické zařízení, jsme klasická ubytovna, kde těmto lidem poskytujeme lůžko a případně nějakou tu pomocnou službu, kterou klient sám potřebuje.

Jak si takové lečebny vytipováváte? Jste s nimi nějak v kontaktu, nebo oni kontaktují vás?

Spolupracuji zejména s Brnem a se Zlínem, pár klientů mám i z Ostravy. Spolupráce je velmi dobrá. Pokud mají tyto osoby na oddělení, informují mě. Jde o to, že pokud je tento klient propuštěný ze zdravotnického zařízení, dostane se na ulici. To znamená, že se jejich zdravotní stav rozhodně nezlepší.

Ubytovna má více pater, v jiné části budovy žijí sociálně slabé rodiny s dětmi. Jak spolu vycházejí?

Můžu říct, že nemám problém. Naopak, mám pocit, že si všichni pomáhají. Ubytovnu už vedu už pět let a za celou dobu jsme žádný konflikt neřešili. Všichni se navzájem respektují.

Jak je to na ubytovně se stravou? Někteří klienti si stěžovali, že mají někdy hlad.

Co se týče stravy, tak je to tak, že pokud si klient požádá o teplou stravu, zkontaktuji firmu, která jídlo dováží. Jde o to, že chlapi, kteří jsou u mě ubytovaní, si ne, že nejsou schopni uvařit, podle mého jsou, ale nechce se jim, nebo nechtějí utrácet peníze. Hlavním důvodem bylo to, že jsem nechtěl, aby jedli celé dny jen čínské polévky.

Mají tam i kuchyni, kde si můžou sami uvařit?

Samozřejmě. Kuchyně je na každém patře, takže pokud si chce klient uvařit, tak klidně může. Není to o tom, že by nemohli. V kuchyních máme i lednice, takže pokud si něco koupí, mohou si vše uskladnit.

Máte kromě běžného personálu k dispozici i zdravotníka, který by se dokázal o nemocné lidi postarat? Přece jen, někteří prodělali amputaci končetin, jiní chodí o berlích, jsou zde velmi staří lidé…

Co se týče zdravotní stránky, tak nemám, ale jsou tam kvalifikované brigádnice, které se střídají. Jejich kvalifikace je všeobecný sanitář, tudíž požadavky na to vzdělání mají.

Takže pokud mají zdravotní problém, mohou se na ně obrátit?

Pokud něco takového nastane, klienta odvezeme k lékaři.

Co rodiny? Navštěvují své blízké ve vašem zařízení?

Některé ano, jsou tam myslím dva klienti, za kterými chodí rodina řádně. Ty ostatní jsou sami. Dokonce jsem sám ty rodiny kontaktoval, proč problém neřeší, proč k nim nechodí, že to potřebují, tyhle starší osoby. Ten zájem ale nebyl, ti lidé jsou na LDN, a když mají jít do domácí péče, tak kam mají jít? Měl jsem dokonce jednoho klienta, kterého řeším už půl roku, a nechtějí ho nikde, do žádného zařízení. Což taky není dobré, ten systém u nás. Když si to vezmete, aby takový klient, který by potřeboval takovou tu jinou, odbornější péči, protože my odbornou péči neposkytujeme, jen tu základní, tak musí čekat patnáct let, prostě to není jejich cílová skupina. Není to o tom, že ten klient bydlí u mě a my se nestaráme, to není pravda, my sháníme zase další zařízení, kam by mohl jít, posíláme různé žádosti na pečovatelské domy a domovy důchodců nebo stacionáře, ale bohužel se nám nedaří.

To znamená, že mají asi plno, ne?

Můj názor je takový, že většinou se jim stává, že to není jejich cílová skupina. I když to nechápu, jaká by ta cílová skupina měla být. Nerozumím tomu.

Kolik činí příspěvek, který tito lidé dostávají od státu? A kolik platí vám?

Oni mají své příjmy, jsou to většinou dávky v hmotné nouzi, a činí to 3 120 korun na osobu. Vlastně bydlení mi hradí odbor sociálních věcí, to mi platí na účet, a oni bohužel i z toho mála můžou zakoupit i obědy. Někteří mají i drahé léky, takže ty peníze opravdu nestačí.

Jeden z klientů si ale postěžoval, že mu ještě do Přerova nepřišly peníze, které dříve dostával v jiném městě.

Nevím přesně, o koho jde, ale zatím asi není rozhodnuto, takže jakmile dostane nějaké stanovisko nebo rozhodnutí, tak mu ty peníze každopádně pošlou. Musí byt trpělivý, ono to není za jeden den všechno vyřízené. Každopádně to není o tom, že si oni vybírají ty peníze sami, jako složenkou nebo osobně. Jsou to lidé z ulice. Já vám řeknu, že kdybychom je tam trochu nekontrolovali, tak mají v sobě jen alkohol, o cigaretách se ani nebavím. Tak třeba jeden z nich vykouří za den i čtyřicet cigaret. Oni si furt stěžují, že jsou zdravotně znevýhodnění, ale u mě nejsou zdravotně až zas tak znevýhodnění, protože já pořád říkám, že jsou to lidi stabilizovaní. Není to tak, že by nezvládli sami o sobě nic dělat. To není pravda! Jsou to lidi, co by si zvládli sami všecko udělat. Když zvládnou jít do Tesca nakoupit, zvládnou i jiné věci.

ZUZANA KRYBUSOVÁ

PETRA POLÁKOVÁ – UVÍROVÁ