Když si vybavíte sled červencových událostí před patnácti lety, co vás nejvíce zaskočilo?

Byla to neskutečně složitá doba, protože několik generací po sobě takové povodně vůbec nezažilo. Naposledy snad na počátku dvacátého století, a pak se podobná katastrofa zopakovala až v roce 1997. V té době jsem jako předseda okresní havarijní komise řídil záchranný systém a sled událostí byl velmi rychlý. V pátek odpoledne 4. července ještě svítilo sluníčko a bylo nádherné letní počasí, večer už přišly první bouřky a začalo pršet nejen v oblasti Beskyd, ale i na Přerovsku. První problémy se začaly projevovat v sobotu odpoledne, kdy zasedala okresní havarijní komise. Nejprve byly zaplavené domy v Býškovicích a Horním Újezdě na Hranicku. V neděli už začala voda ohrožovat celou východní a severovýchodní část okresu Přerov a bylo jasné, že to bude poměrně složité a dramatické. V pondělí, kdy havarijní komise zasedala nepřetržitě, začala přibývat obrovským tempem zaplavená území. Hustopeče, Hranice, Potštátsko, Záhoří a blížilo se to na Lipník a na Přerov. Bečva neuvěřitelně dramaticky a rychle stoupala, i když to ještě dopoledne vůbec nevypadalo, že by se mohla v Přerově vylít. Ve tři odpoledne už přišla hotová apokalypsa. A potom přišla osudná noc ze 7. na 8. července, která zcela změnila život lidem v Troubkách.

Když srovnáte průběh záchranných prací tehdy a dnes, v čem vidíte největší rozdíl?

Tenkrát se lidi dívali na nebe a ptali se, jak dlouho bude pršet. Dnes už se tomu věnuje hlásná služba. My jsme tehdy jako okresní havarijní komise neměli žádné jiné informace, než ty, které měla veřejnost, a snažili jsme se, aby se rychle dostaly k lidem. V té době se zasahovalo se znalostmi a technickými prostředky, které byly k dispozici. Nebyly tak rozšířené mobilní telefony, chyběl bezprostřední kontakt mezi starosty a Integrovaným záchranným systémem. Český hydrometeorologický ústav také nevydával žádná varování. Povodeň tedy přišla jako blesk z čistého nebe. Meteorologická situace byla navíc značně nepříznivá, protože pršelo i na návětrné straně Beskyd, pršelo i na Přerovsku a na Valašsku. Zem už byla v neděli tak napitá, že nebyla schopná pojmout žádnou vodu. Obrovské množství vody se hromadilo i v potůčcích. Pamatuji si, že když byl odpoledne zaplavený Přerov, tak ještě kolem páté šesté hodiny vpodvečer nám nabízela starostka Bochoře Vlasta Pochylá, že k nám pošle dobrovolné hasiče a lidi. Za půl hodiny už ale volala, že je zaplavená taky, a pod vodou se ocitlo i vojenské letiště. Neměli jsme k dispozici takové technické prostředky jako dnes a problém byl i v tom, že povodeň z těch zhruba sto pěti obcí okresu Přerov zasáhla téměř stovku. Nebyly zaplavené jen Bečvou, ale rozlily se i malé potoky a voda natekla do obcí přívalovými dešti z polí.

S jakými největšími problémy se v té době potýkala okresní havarijní komise?

Z provozu byly vyřazeny čistírny odpadních vod, a to v Přerově, v Hranicích a Lipníku. Pod vodou se ocitly nejdůležitější komunikace, to znamená silnice první třídy. Zaplavená byla železniční trať u Černotína, protrhly se hráze na jezerech v Hustopečích. Život byl neskutečně rychlým způsobem paralyzován, protože byly zaplavené banky i obchody s potravinami. Na druhé straně vnímám pozitivně okamžité semknutí lidí a pomoc těch, kteří nebyli postiženi povodněmi, těm, kterým voda sebrala všechno. Armáda nabízela náhradní a nouzové ubytování a nebýt přerovské vrtulníkové základny, tak nevím, jak bychom řešili třeba problém Troubek. Vojáci tam odvedli obrovský kus práce, protože evakuovali obyvatele ze zaplavených domů.

Řídil jste na Přerovsku záchranné práce, jak rychle se začala pomoc organizovat?

Byla to pro mě obrovská životní zkušenost. Překvapilo mě, že okamžitě, hned a všichni pomáhali. To pozitivní převažovalo nad negativním v poměru 95 ku 5. Hodně nám také v té době pomáhali i novináři, protože nebýt médií, tak lidé neměli potřebné informace. Týdeník Nové Přerovsko vycházel dokonce ve zvláštním vydání a novináři zprostředkovávali cenné informace v době, kdy nebyl internet, a nebyly mobily.

Ve kterých obcích na Přerovsku napáchala stoletá voda největší škody?

Obrovským způsobem byly zasaženy Přerov a Hranice, a to hlavně proto, že zde byla úplně vyřazena infrastruktura. Potom to byly obce kolem Bečvy – Troubky, Bochoř, Vlkoš, Ústí na Hranicku. Pro lidi byl tehdy největší problém zajistit pitnou vodu, aby nedošlo k epidemii. Zajišťovali jsme dodávku vody cisternami pro devadesát obcí a měst, včetně Přerova. Vybavuji si ale i to, že se v lidech probudila obrovská sounáležitost a nezištná pomoc. Poměrně dobře fungovala také vláda, protože do regionu okamžitě přijeli předseda vlády i ministr vnitra. Obnova tedy postupovala velice rychle. Například v Troubkách byla ještě do konce roku postavena spousta ubytoven s malometrážními byty pro lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou. Začaly se budovat i nové pečovatelské domy pro seniory, kteří už nenašli sílu znovu stavět.

Jaký byl vlastně rozsah škod, které povodeň v roce 1997 napáchala?

Celkové škody na majetku, a to státním, městském, obecním a soukromém byly na Přerovsku odhadnuty asi na tři miliardy korun. Pomoc státu byla naštěstí rychlá, protože ve druhém pololetí roku 1997 bylo uvolněno zhruba 600 až 700 milionů korun na opravy a odstraňování následků katastrofy.

Po jak dlouhé době se vrátil život zpět do normálních kolejí?

Byl jsem sám překvapený tím, jak to šlo neskutečně rychle. Prvních čtrnáct dní po 7. červenci, když šel člověk Přerovem, tak to vypadalo, že městem prošla třetí světová válka. V roce 1998 už to ale na mnoha místech regionu vypadalo lépe, než v době před povodní. Někdy i to špatné bývá k něčemu dobré. Samozřejmě, nikdo nevrátí těch třiapadesát lidských životů – tolik obětí povodní bylo totiž na Přerovsku.

Jaký moment z té doby se vám natrvalo vryl do paměti?

Asi to byla situace, kdy se mi hlásili do práce vedoucí pracovníci Okresního úřadu, kteří sami bydleli v Troubkách a měli zaplavené vlastní domy. Přišli a řekli, že chtějí pracovat. Přestože sami potřebovali pomoc. Tak to mě tenkrát šokovalo. Hodně emotivní byla i evakuace obyvatel ze zaplavených Troubek. Seznamy přepravovaných lidí byly vyvěšené u hasičů a příbuzní hledali, jestli mezi jmény najdou ty „svoje lidi". Na to se nedá nikdy zapomenout.