Kliknutím zvětšíteSousedé a přátelé rodičů jim neřeknou jinak než „holky povodňovky.“
Pro sousedy z ulice Dr. Skaláka, kde manželé Bujnochovi dodnes bydlí, byl převoz rodičky na člunu zaplaveným Přerovem nezapomenutelným zážitkem.
Maminka dvojčátek Věra Bujnochová ale prožívala nejhorší chvíle svého života.
„Převoz zorganizoval kamarád, který se k nám probrodil vodou, a já se ho zeptala, kde jsou doktoři. Zjistil, že v Korvínském domě, a tak jim rovnou řekl, že má v domě maminku, která by měla každým dnem rodit. Pak se spustila záchranná akce, do které se zapojili strážníci i hasiči. Vůbec nikam se mi ale nechtělo, termín jsem měla až 31. července,“ vzpomíná.
Pro jediný člun, který tehdy měla městská policie, se vypravil její manžel.
„Doplavil jsem se s ním až ke vchodu paneláku, naložil do něj ženu a odvezl ji na náměstí. Tam už na ni čekali městští policisté, a ti ji převezli až nahoru,“ líčí Otakar Bujnoch.
Cesta hrůzy zaplaveným městem
Pak následovala „cesta hrůzy,“ jak ji Věra Bujnochová nazvala, na hasičském raftu. Ještě v úterý osmého července bylo totiž město pod vodou.
Pro dvojčátka s sebou neměla žádnou výbavičku, na to nebyl čas. Jediné, co si vzala do nemocnice, byl těhotenský průkaz.
„Nastoupila jsem do raftu, ve kterém byli hasiči, a začala nejhorší čtvrthodinka mého života, kdy jsem se obrovským způsobem bála. V Bayerově ulici se voda slévala ze všech stran, od tenisu i od rybníku, a byl tu strašně silný proud. Zůstali jsme chvíli viset na střeše auta, které tam plavalo. Jeden z hasičů tedy musel vystoupit a zase naskočit zpátky. Už nikdy bych něco takového nechtěla zažít. Vysadili mě u samoobsluhy u Zubra, kde se dalo vystoupit,“ dodává.
Protože je profesí zdravotní sestra, rozhodla se i v nemocnici, kam dorazila těsně před porodem, pomáhat.
„Chtěla jsem být nějak užitečná, a tak mi dali mi za úkol zvedat telefony. Bylo to ale nervy drásající, protože do nemocnice telefonovali vyděšení lidé z okolních vesnic, kteří hledali své blízké,“ popisuje.
Stresující okamžiky nejspíš narození dcer urychlily.
„Rozčílila jsem se asi tak moc, že jsem do rána porodila. Porod dvojčat ale probíhal hladce, holky byly na světě za dvě hodiny. První se narodila v 1 hodinu 58 minut, druhá ve 2 hodiny. První vážila 2,2 kilogramů, druhá 2,4, “ pamatuje si přesně.
Oslava? Kapra jsme chytli ve výtahu
Tatínek dvojčat Otakar Bujnoch se o narození dcer dozvěděl náhodou.
„V ten den jsem pomáhal máti s úklidem na nábřeží a pan primář měl tchýni s tchánem vytopené v přízemí. Řekl mi: Nazdar otče, už to máš na světě. Tak jsem rychle sedl na kolo a jel do porodnice. Doběhl jsem na pokoj a místo jedné ženy tam byly tři,“ vzpomíná s úsměvem.
Na oslavu dvojčat, kterou prý zorganizoval společně se sousedy, v ulici vzpomínají dodnes.
„Někdo shora ze sídliště dovezl gril a uhlí. Ve výtahu jsme chytli kapra, na hřišti druhého. Protože nešel proud a lidé se potřebovali zbavit jídla z mražáků, tak ho donesli. Slavila celá ulice a skončili jsme v pět ráno. V paměti mi utkvěla sounáležitost lidí a to, jak tehdy všichni drželi pohromadě,“ podotýká.
A jak se na povodňové zážitky svých rodičů dívají dvojčata, která letos slaví dvacet let?
„Na tu velkou oslavu našeho narození dnes možná lidé v ulici vzpomínají více než na to, jak maminku vezli na člunu. Shodou okolností jsme kdysi potkaly na táboře kluka, který se také narodil o povodních, a to jen pět minut po mně. Byl z Bochoře, “ říká Alena.
Dvojčata se podle svých slov vody nebojí, spíše naopak.
"Máme vodu rády, možná je to i tím, že jsme vodní znamení,“ uzavírají shodně.
30
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
