VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Hrajeme ABBU i Slovanské tance. Dirigent Fr. Kadlec o dechovém orchestru Haná

Manželé Tkadlecovi přerovskému Symfonickému dechovému orchestru Haná věnovali kus svého života. Se svými „dětmi" vyrážejí minimálně jednou za rok do světa. Ve Francii už jsou jako doma. Koncerty mají naplánované i rok dopředu.

10.6.2017
SDÍLEJ:

Dechový orchestr Haná PřerovFoto: archiv kapely

„Právě na zájezdech se projevuje soudržnost a kamarádství, které u nás panuje a čehož si velmi vážíme. Všechno funguje automaticky. Starší si vezmou na starost mladší, ti mladší neodporují,“ říká v rozhovoru Eliška Tkadlecová.

Soubor nedávno oslavil čtyřicátiny. Pamatujete ještě na jeho začátky?
František Tkadlec: Orchestr jako takový začínal v roce 1975, byl to ještě dechový orchestr tehdejší lidové školy umění, dnes už Základní umělecké školy Bedřicha Kozánka. U toho jsem ale ještě nebyl, do souboru jsem přišel až v roce 1995.

Kolik měl orchestr členů, když jste ho přebíral?
František Tkadlec: Myslím, že to bylo kolem osmadvaceti až třiceti členů. Dnes jich máme osmdesát.

V čem jsou výhody velkého orchestru?
František Tkadlec: U nás určitě v repertoáru. Na koncertech běžně hrajeme klasickou i filmovou hudbu.

Kolik skladeb máte za ta léta ve svém repertoáru?
František Tkadlec: To vám přesně neřeknu (smích). Ale existuje takzvaný kmenový repertoár, tedy skladby, které je kapela schopná zahrát hned – těch máme asi padesát.



Padesát skladeb, to už je pěkné číslo. Co obsahuje?
František Tkadlec: Od soundtracků z muzikálu Jesus Christ Superstar nebo filmu Piráti z Karibiku přes Slovanské tance (cyklus hudebních skladeb vycházející z jedné ze základních forem lidové hudby, tedy lidového tance, pozn. red.) po koledy. K těm padesáti přičtěte ještě třicet pochodů.

Řekla bych, že v dnešní době dechová hudba mladou generaci příliš neláká. Snažíte se filmovou hudbou přilákat právě tuhle skupinu na vaše koncerty?
František Tkadlec: Přesně tak. Chceme se jim přiblížit a přilákat je, aby si přišli poslechnout i něco jiného, než uslyší v rádiu.

Vy už ale nejste „jen“ dechový orchestr…
František Tkadlec: Oficiálně už se jmenujeme Symfonický dechový orchestr Haná. Osobně jsem se tomuto označení dlouho bránil, ale přesvědčil mě člověk, který se v tomto prostředí dlouhé roky pohybuje – plukovník Václav Blahunek, šéfdirigent a velitel Hudby Hradní stráže a Policie České republiky. Ten mi doslova řekl: „Máš dechový orchestr? Máš! Hraješ symfonickou muziku? Hraješ! Tak máš dechový symfonický orchestr!“ A bylo vymalováno (smích).

Podle čeho se rozhodujete, které skladby na koncertech zazní?
František Tkadlec: To závisí na složení publika. Samozřejmě, že když koncertujeme na vánočních trzích v Přerově, musíme zahrát koledy (smích). Ale pokud víme, že budou na jiném koncertě převažovat mladí lidé, do playlistu zahrneme třeba Bee Gees, Abbu nebo Beatles. Střední generace si zase ráda poslechne Slovanské tance.

CHCEŠ DO ORCHESTRU?  ČEKÁ TĚ „PŘÍPRAVKA“

Kolik žáků už za těch více než čtyřicet let souborem prošlo? Dokážete to spočítat?
František Tkadlec: To se počítá těžko, ale určitě to bude ve stovkách.
Eliška Tkadlecová: Při koncertu ke čtyřicátému výročí souboru hrálo v jednu chvíli na pódiu sto dvacet muzikantů – z toho osmdesát současných členů a čtyřicet těch, kteří s námi hráli v minulosti. A to byla podle mě maximálně třetina těch, kteří souborem prošli.

Kolik let je nejmladšímu členu orchestru?
František Tkadlec: Nejmladší člen, který do kapely nastupoval, měl před dvěma lety osm. Dnes už je to desetiletý pozounista. Ale těch osm let je spíš výjimka. Věkové rozpětí je u nás od deseti do pětadvaceti let.

Když přijde rodič s tím, že by chtěl, aby jeho dítě začalo hrát na nějaký hudební nástroj, ale nemá představu, jaký by to měl být, co mu poradíte?
Eliška Tkadlecová: Pokud rodič nemá představu a dítě je ještě hodně malé, tak velice často začíná na zobcovou flétnu. Zhruba rok se rozhlíží kolem sebe a samo se rozhoduje. Z toho se ale stane, že rodič přijde s tím, že chce, aby jeho dítko hrálo na trumpetu nebo klarinet, protože právě tyto nástroje slyšeli v orchestru a jsou z nich nadšeni.

Symfonický dechový orchestr Haná úzce spolupracuje se Základní uměleckou školou Bedřicha Kozánka. Hrají v orchestru automaticky všichni žáci, kteří se do školy přihlásí?
František Tkadlec: To určitě ne. Ona je to v podstatě taková prestižní záležitost, ale důležité je, aby to zvládalo.
Eliška Tkadlecová: U nás ve škole funguje přípravný orchestr, kde se malé děti učí hrát v kolektivu. Poté přestupují do velkého orchestru, o což se velmi perou (smích).

Takže i když dítě absolvuje přípravný orchestr, automaticky to neznamená, že je přijato do velkého. Dá se říct, že probíhá takové „výběrové řízení“?
František Tkadlec: Dá se to tak říct.
Eliška Tkadlecová: Výběrové řízení probíhá každý rok na Promenádním koncertě v Michalově, kde má přípravný orchestr svůj první veřejný koncert. Ty děti, které obstojí a koncert zvládnou, mají dveře do Symfonického dechového orchestru Haná otevřené.

KAŽDÝ MÁ SVÉHO MALOŠKA

Pane Tkadleci, vy jste dirigentem souboru. Jaké to je „ukočírovat“ osmdesát mladých lidí na pódiu?
František Tkadlec: Náš orchestr funguje na bázi hierarchie. Ti starší pomáhají mladším, ti mladší je zase zpravidla poslouchají. Ale není to na sílu, prostě k nim vzhlížejí a respektují je. Když jedeme za hranice, má každý služebně starší muzikant na starost „svého maloška“, kterému když řekne: „Nekecej, tady si stoupni a makej!“, tak si tam prostě stoupne a bez debat jede. Takže já je vlastně „kočírovat“ vůbec nemusím.

Koncertujete ve stejnokrojích?
František Tkadlec: Samozřejmě – červené sako, modrá kravata a nově i barety. A stejnokroj se právě váže i k té hierarchii. Většina má totiž na rukávu, kromě znaku Přerova, i proužky. Říkám většina, protože jsou tací, kteří žádné proužky nemají, a to jsou právě ti „malošci“ – bažanti bez zkušeností, kteří teprve do souboru přišli. Ten, kdo už trošku něco zvládá, má jeden proužek a tak to jde až do tří proužků. Ti „tříproužkoví“ už jsou skuteční hráči.

Kdo určuje počet proužků?
František Tkadlec: Já (smích). Ovšem je tam ještě pět nebo šest lidí, kteří mají dva úzké proužky a jeden široký. A to jsou ti, kteří mě musejí být schopni ve všem nahradit.

Na který koncert nejraději vzpomínáte?
František Tkadlec: Těch je mnoho. Ale jeden z těch zajímavějších byl určitě v Cannes, kde se každoročně koná Festival dechových hudeb. A protože tyto koncerty běžně začínají v pozdních hodinách, přišla na nás řada někdy kolem půlnoci. Akce probíhala v hale, kam se vejde přes dva tisíce návštěvníků. Rád na to vzpomínám, protože od chvíle, kdy jsme začali hrát, jsme se už na dlouho z pódia nedostali. Lidé skandovali, stáli na židlích nebo na stolech a chtěli další a další přídavky.

Vím o vás, že jste se účastnili Mezinárodní konference WASBE (světová organizace sdružující tvůrce a interprety dechové symfonické hudby, jejíž členové jsou například Ústřední hudba Armády České republiky, pozn. red.), což je velmi prestižní záležitost pro dechový orchestr…
František Tkadlec: To rozhodně je! A my si té příležitosti velmi vážíme. Pozváno bylo dalších asi deset symfonických dechových orchestrů z celého světa, ale my jediní jsme zůstali celé tři dny, po které se konference konala. Ostatní odehráli koncert a odjeli. Pro mě osobně tahle akce byla vrcholem mé práce v orchestru Haná.

NAŠTĚSTÍ UŽ EXISTUJÍ DVOUPATROVÉ AUTOBUSY

Jak často koncertujete v zahraničí?
František Tkadlec: Alespoň jednou za rok vyrážíme „ven“. Alespoň ve smyslu, že někdy je to i vícekrát.

Jak probíhá plánování cesty osmdesáti lidí?
Eliška Tkadlecová: Tak naštěstí už existují dvoupatrové autobusy (smích). Ale za ty roky už to máme v podstatě nacvičené. Právě na takových zájezdech se projevuje soudržnost a kamarádství, které u nás panuje a čehož si velmi vážíme. Všechno funguje automaticky. Starší si vezmou na starost mladší, ti mladší neodporují.

To znamená, že starší má toho malého na starost celou dobu zájezdu, byť se jedná třeba o týdenní akci?
Eliška Tkadlecová: Ne tak doslova. Ten mladší to od něj odkouká, jak to funguje, a ve chvíli, kdy doroste, to převezme stejným způsobem. A nejedná se jen o hlídání, ale radí si i ohledně not a pomáhají s nástroji. Velmi se bavím, když nějaký „malošek“ doroste a dostane na starost zase mladšího. Ta důležitost v jejich očích je nezapomenutelná.

Museli jste někdy na zájezdu řešit nějakou nepříjemnou věc, na kterou byste nejraději zapomněli?
František Tkadlec: Samozřejmě. Občas se totiž objeví někdo, kdo až tak „rodinný“ typ není. Hráli jsme tehdy někde v jižní Francii. A ve chvíli, kdy jsme dojeli na místo a chystali se na průvod, jsem za autobusem, ze kterého jsme vystupovali, uslyšel nějaký křik. Samozřejmě mi to nedalo, tak jsem tam vběhl a uviděl dva kluky ze souboru, kteří se drží pod krkem. Jeden byl shodou okolností náš syn, který na toho druhého křičel: „Ty frajere, co si myslíš? Že když jsi tady osm roků, tak budeš ze sebe dělat mistra světa? Já ti rozbiju hubu za to, jak se chováš!“

To začíná být napínavé, jak to dopadlo?
František Tkadlec: V podstatě šlo o to, že jeden sedmnáctiletý bubeník si zapomněl vzít kšíry, které mu drží buben při pochodu. A tak ho nenapadlo nic lepšího než jedny sebrat malému bubeníkovi, který byl shodou okolností na zájezdu poprvé. Jeho chování mě tak vytočilo, že jsem mu řekl: „Tady už si nezahraješ!“

To vám pak ale musel chybět bubeník, ne?
František Tkadlec: Nechyběl, musel to po něm převzít ten malý. To jste měla vidět, jak najednou vyrostl. Jaká to pro něj byla odpovědnost! A jak si jí cenil. Samozřejmě to zvládl, ale o tom jsem ani na minutu nepochyboval.

Když z orchestru někdo ze dne na den odejde a nahradí ho nový žáček, jak dlouho se „zaučuje“?
František Tkadlec: Vzhledem k tomu, že už máme v repertoáru přes padesát skladeb, tak „malošek“, který přijde, dostane složku s padesáti věcmi a ty se musí naučit, aby se mohl co nejdříve zapojit a koncertovat. Samozřejmě to není hned.
Eliška Tkadlecová: My tomu říkáme, že mají „rok hájení“, to znamená, že první rok tolerujeme, když neodehraje všechno.
František Tkadlec: Po roce ale nastává tvrdší režim (smích).

Vaši silnou devízou je i to, že dokážete organizovaně pochodovat a hrát. Je to těžké?
František Tkadlec: Je, ale dnes už nám to nepřijde. Musíme trénovat. V této souvislosti musím zmínit, že často doprovázíme skupiny mažoretek, pro které jsme v současné době vyhledávanou kapelou.

Po těch letech už pro vás musí být soubor srdeční záležitostí a žáci trochu jako vaše děti, nepletu se?
Eliška Tkadlecová: Tímto orchestrem prošli i naši tři synové, a to dokonce zaráz, takže nás tam jednu dobu hrálo pět (smích). Takže ano, je to tak. Jsme taková rodina.
František Tkadlec: Samozřejmě. To už ani nejde jinak.

Symfonický dechový orchestr Haná Přerov vznikl v roce 1975 jako malá dechovka LŠU Přerov. Po roce 1989 došlo k dalšímu rozvoji orchestru. Malá dechovka se začala rozrůstat ve větší uskupení a také repertoár se začal rozšiřovat. Orchestr začal užívat jméno Haná, podle regionu svého působení, a začal hrát i skladby tanečního charakteru, filmovou hudbu, muzikály i úpravy vážné hudby.

ZUŠ Open: dechový orchestr Haná ZUŠ Bedřicha Kozánka prošel Přerovem, na náměstí posluchačům zahrál na bicí nástroje soubor Drum KidsS rozšiřováním počtu členů orchestru a repertoáru se začal rozšiřovat i okruh jeho působnosti. Hrál doma v Přerově, ale také v Dačicích, Vysokém Mýtě, Praze, brzy však překročil i české hranice. Doprovázel mažoretky na Grand Prix Europe v polském Opoli, opakovaně se účastní festivalů v německém Bautzenu, několikrát zahrál v Paříži, jižní Francii, švýcarskémm Lausanne, Itálii, Vilniusu v Litvě a dalších místech celé Evropy.

V soutěži orchestrů ZUŠ dosáhl v roce 2014 v celostátním kole Zlatého pásma. Vrcholem činnosti byly tři koncerty na WASBE Prague 2016. V současné době má orchestr 80 aktivních členů, věkový průměr 15,5 roku a patří k jedinečným hudebním uskupením nejen v ČR. Při svých vystoupeních spolupracuje s výraznými osobnostmi naší hudební scény a jeho hostujícími dirigenty byli například K. Bělohoubek nebo velitel a šéfdirigent ÚH AČR J. Šíp.

Významná ocenění od roku 2010:
2011 Stříbrné pásmo na Ústředním kole soutěže dechových orchestrů ZUŠ – Letovice (koná se jednou za 3 roky)
2012 2. místo na mezinárodní soutěži – Giulianova – Itálie
2014 Zlaté pásmo na Ústředním kole soutěže dechových orchestrů ZUŠ – Letovice
2016 Nabídka na reprezentaci České republiky na Konferenci WASBE PRAGUE 2016
2017 Cena Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury za rok 2016: Cena veřejnosti Olomouckého kraje za výjimečný počin v oblasti kultury

Autor: Zuzana Krybusová

10.6.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bývalý hotel Strojař v Přerově
1 11

Strojař přestaví na byty pro seniory. Za 100 milionů

Ilustrační foto
14

Víkend bude žhavý, po krátkém osvěžení se vrátí vedra

Při opravě cesty našli mince ze 16. století a renesanční vyznání lásky

Zlomky kachlů, stříbrné mince i železný hrot šípu nalezli přerovští archeologové v ulici Zámecká v Dřevohosticích na Přerovsku.

Po šesti letech pád z divize. Za rok chceme zpátky, zní z Přerova

Je to smutné, ale vzhledem k situaci v přerovském fotbale se není až tolik čemu divit. Největší klub ve městě, 1. FC Viktorie, po šesti letech opouští divizi.

Z chaty rodinný dům – proměna je možná, ale má svá úskalí

Přestavba víkendové chaty na rodinný dům je v Čechách celkem obvyklá věc. Jenže ne vždy to funguje. Bohužel ne vždy totiž investor pochopí, že trvalé bydlení potřebuje něco jiného než chata. Pojďme se podívat na zajímavý návrh rekonstrukce chaty na moderní rodinný dům.

Vychutnejte si léto s Deníkem a hlasujte o váš nejoblíbenější podnik

Hlasujte pro svou nejoblíbenější restauraci, hospodu, bar, pizzerii nebo bistro na střední Moravě.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies