Můžete popsat ten osudný den?
Psal se sedmnáctý prosinec 1944. Ve tři hodiny ráno byl budíček – v Bari na jihu Itálie. Startovali jsme ze základny v šest ráno a zhruba hodinu kroužili nad letištěm, abychom se zformovali do bojového svazu, protože stroje musely startovat postupně. Byl jsem v posádce liberátoru B-24 na pozici předního střelce. Bylo mi pouhých devatenáct let, je to už sedmdesát let zpátky. Důležité je říct, že posádky našich letounů tvořili dobrovolníci, nebyli jsme odvedeni do armády, ale šli do ní dobrovolně. Následovaly průlety nad Vídní na cíl, který byl v Polsku, a právě v těchto místech jsme byli zachyceni německými stíhači. Naším cílem byly odertalské olejové rafinérie.Přímým účastníkem největší letecké bitvy konce druhé světové války, která se odehrála 17. prosince 1944, byl i dnes již devětaosmdesátiletý Američan Hjalmar Johansson.

Co se vám honilo v hlavě ve chvíli, kdy na vás zaútočily německé stíhačky?
Začalo to tím, že jsme byli zasaženi protiletadlovým dělostřelectvem ze země, takže jsme měli v letounu velkou díru. Začali jsme ztrácet palivo a jeden z motorů na pravé straně začal hořet. Pak vysadil i druhý. Začali jsme klesat, protože letadlo už nebylo schopné letět a držet se ve formaci. V tu chvíli jsem si sám pro sebe řekl, že už se do Itálie nevrátím. Blesklo mi hlavou: Co teď? Kde vlastně skončím? Letěli jsme ve formaci, abychom chránili jeden druhého, ale když měl náš stroj zasažené oba dva motory, ztratili jsme ochranu od svých kamarádů a začali klesat. Byli jsme osamoceni. A právě v tom okamžiku na nás zaútočily německé stíhačky, které napadaly jako první poškozená letadla, což pro ně byla ta nejjednodušší kořist. Byly jako vlčí smečka, která hledá oslabené zvíře a pak na něj zaútočí. S odstupem času se musím smát, když si vzpomenu, co nám řekli při ranním brífinku před odletem: Nemusíte se bát jediné věci, a tou jsou němečtí stíhači, protože dnes nemají benzín. To máme zjištěné. A stal se přesně pravý opak (smích).

Jak jste se dostal z letounu?
Většina stíhačů útočila zepředu, letadla byla dokonce tak blízko, že jsem viděl záblesky hlavní a to, jak střely směřovaly k nám. Cítil jsem otřesy letadla, které dostávalo jeden zásah za druhým. Připadalo mi to jako zlé oči nějakého démona, které zlověstně blikaly. Mezi mnou a nepřátelským letounem bylo jen několik centimetrů plexiskla. Další německé stíhačky zase útočily zezadu. Stroje kolem nás pořád kroužily, ale nakonec odletěly, protože věděly, že už je po nás. Náš kapitán dal příkaz k opuštění letounu a většina ho opustila velmi rychle. Protože jsem byl ale v pozici předního střelce, ze které se dostává jen velmi těžko, a neměl na sobě padák, tak mi ho měl podle předpisů pomoci nasadit druhý kolega. Když jsem se ale otočil, tak v letadle nikdo nebyl. Jediný prostor, kterým jsem mohl vyskočit, byl přední podvozek stroje. Letadlo se kymácelo a nemohl jsem padák nasadit.Ve stejné vojenské uniformě jako před sedmdesáti lety a se snímkem z dob svého mládí. Jeden z přímých účastníků největší letecké bitvy konce druhé světové války Hjalmar Johansson v Přerově.

Měl jste strach skočit?
Vyskočit jsem se nebál, protože jsem věděl, že když se letadlo dostane do vývrtky, bude odstředivá síla taková, že už se z něj nedostanu. Ten rozdíl byl markantní. V okamžiku bitvy byl všude řev, hluk motorů a ozývala se střelba. A najednou, když jsem vyskočil s padákem, panovalo všude absolutní ticho. Byla to moje první taková zkušenost. Nikdy předtím jsem s padákem neskákal, protože americké letectvo považovalo výcvik za příliš nebezpečný. (smích)

Kam jste dopadl?
Byl jsem v blízkosti hranice Maďarska a Rakouska, přesným místem dopadu byl Könnigsdorf. Tehdy jsem vážil sedmdesát kilo, takže jsem padal velmi rychle. Mimochodem, dnes vážím také sedmdesát kilo. Dopadl jsem tak rychle, že jsem koleny vrazil do brady. Liberátor se zřítil někde v Maďarsku. První osobu, kterou jsem po dopadu na zem potkal, byl zadní střelec, který seskočil poblíž mě. Alespoň jsem tedy měl nějakého přítele. Pamatuji si, že byla tehdy velká zima, tak 10 až 15 centimetrů sně¬hu.

Skončili jste v zajetí?
Němci začali střílet nad našimi hlavami. Potom nás zajali a zavřeli do malé cely v Könnigsdorfu, kam se chci jet v neděli podívat. Chci toto místo opět po sedmdesáti letech vidět. Zřejmě naposledy ve svém životě.

Setkal jste se jen s nenávistí na rakouském území, nebo i ochotou pomoci?
Vyslýchali nás, takže v prvním táboře byli hodně nepříjemní. Vždycky samotka. Chtěli vojenské informace, ale já jsem jim dal jen číslo, jméno a hodnost. Řekl jsem jim, že jim nic jiného nedám, takže jsem šel automaticky na samotku.

Kolik dní jste tam byl?
Čtyři dny na výsleších a v zajetí dohromady pět měsíců.

Kdy jste se dostal na svobodu?
Posledním místem, kde jsem byl vězněn, bylo Luckenwalde. Už v předchozím táboře to vypadalo, že budeme osvobozeni spojenci, ale Němci potřebovali zajatce k vyjednávání, a tak nás naložili do kravských vagonů a odvezli do míst, která ještě ovládali. Osvobozeni jsme byli teprve koncem dubna 1945 ruskými vojsky. Paradoxní bylo, že ani to nám příliš nepomohlo.

Svoboda se nekonala?
Mysleli jsme si, že nás Rusové osvobodili, ale nakonec jsme se stali zajatci Rusů, i když to byli naši spojenci. Byli jsme Američané v ruské zóně a právě začínala studená válka.

Kdy jste se tedy dostal zpět do Ameriky?
Až po čase. Rusové dělali stejné výslechy jako Němci, vyšetřování bylo velmi tvrdé. Když pro nás přijelo americké nákladní vozidlo, tak řekli: Nedáme vám nikoho. Už jsme toho měli dost, a tak jsme vzali kleště na ostnatý drát a chtěli ho přestřihnout. V tu chvíli ale přiběhli Rusové a začali po nás křičet: Ještě krok a všechny vás zastřelíme! Takže jsme se museli vrátit zpět do zajateckého tábora.

Jaké tam byly podmínky?
Říkal jsem si, že nemůže být nic horšího než německé jídlo. To jsem ale ještě nejedl to ruské. Bylo tak špatné, že jsem za pět měsíců shodil dvacet pět kilo. Nakonec se mi ale přece jen podařilo dostat do Francie, kde mě Američané zase vykrmili. Do Spojených států jsem se vrátil až v červnu 1945. Byl jsem se po dlouhé době podívat do míst, kde jsem byl zajatý a kde jsem bojoval. Největší drama mého života. Jen z naší skupiny tehdy spadlo 29 letadel, část vojáků přežila, část ne.

Stýkáte se stále s válečnými veterány, kteří válku přežili?
Ano, pořád. Z naší desetičlenné posádky literátoru přežili všichni. Já jediný jsem ale naživu. Když jsem přijel po válce do New Yorku a spatřil Sochu svobody, tak jsem si uvědomil cenu svobody, protože jsem o ni poprvé v zajetí přišel. Když jsem odcházel do války jako dobrovolník, byl jsem naivní. Tam mě ale naučili, co je svoboda, a co skutečně znamená.