Sladký Méďa nabízí poctivé dorty podle domácích receptur

Vždycky jste měla slabost pro sladké?
V podstatě od malička. Moc mě bavilo jíst a hlavně dělat sladkosti. Takže babička pekla pořád nějaké buchty a dorty a mamka, když našla nějaký časopis s recepty, tak mi ho hned dala a „Na, upeč to". Takže takhle to u mě začalo.

Takže jste si vždycky přála mít cukrárnu?
Na začátku jsem to tak nevnímala. Nebyl to vyloženě můj sen, jen něco, co mě bavilo a já to ráda dělala pro svoji rodinu a blízké. Nikdy mě nenapadlo, že bych v tom mohla podnikat a že by se třeba snad dařilo (smích). Když to ale přišlo, tak to pro mě byla výzva a já jsem člověk, který se nevzdává.

Jak tedy vaše cukrárna vznikla?
V podstatě to byla taková náhoda. Dřív jsem pracovala v realitní kanceláři a tento prostor na Mošnerové ulici jsem dostala na pronájem. S tehdejším kolegou z realitní kanceláře jsme slyšeli od různých lidí, že hledali cukrárnu s dětským koutkem a byl to problém. Tak jsme se té myšlenky chytli a šli jsme do toho spolu. Rodina a přátelé znali moje domácí dortíky a hrozně jim chutnaly. Tak jsme si řekli, půjdeme do toho. Uděláme dětský koutek, k tomu ty moje zákusky a rozjedeme to. Byl to nejdříve koníček a teďka už je to samozřejmě i práce.

Když jste cukrárnu otevřela, tak jste všechny dorty připravovala sama?
Ano. Bylo to hodně náročné, protože jsem to původně brala jako druhou práci. Prioritní byla stále realitní kancelář, kde jsem byla první rok podnikání ještě zaměstnaná. Pak už to samozřejmě nešlo. Bylo potřeba to rozseknout. Nedá se dlouho sedět na dvou židlích, to byl vlastně právě ten impulz, že jsem skončila v realitní kanceláři a začala se naplno věnovat cukrárně.

Ten první rok podnikání musel být pěkný kolotoč.
Šla jsem na pronájem bytu, pak jsem se tady převlíkla, dělala jsem zákusky, pak jsem šla na prodej domu a zase jsem se vrátila a dělala další zákusky. Takže to byl trošku mazec. Ale dalo se to zvládnout. Potom jsem ale samozřejmě potřebovala najít někoho k ruce a to byl velký problém, najít někoho schopného. Měla jsem tu ze začátku cukrářku a ta mi spálila, co mohla a s prominutím na to kašlala. Bylo jí jedno, jestli vydá dort s černým spáleným korpusem. Takže lidi pak poznali, že to není dort ode mě. Je hrozně důležité si udržet kvalitu a reputaci. Začátky byly prostě těžké. Naštěstí mám ale teď dobrý tým, takže po těch letech jsem spokojená s lidmi, se kterými pracuji.

Všechny dorty a zákusky připravujete tady?
Všechno. Od korpusů přes krémy, náplně, zdobení a vše co je potřeba. Nepoužíváme žádné polotovary, nebo zamražené koupené kusy. Všechno jsou to moje recepty, které jsem si ozkoušela a doladila za tu dobu, co už peču. Z domácího pečení jsem to přenesla sem. Samozřejmě jsme potom vychytali některé cukrářské postupy. Zaráz jsem nedělala už jen jeden dort, ale třeba čtyři dorty od jednoho druhu, takže jsem se učila pracovat tak, abych šetřila čas. Ale pořád jsou mé dorty takové, jak byste ji je mohla upéct i doma.

Sladký Méďa je oblíbený kvůli poctivým a kvalitním surovinám. Jaké přísady používáte?
Používáme opravdu poctivé suroviny. Snažím se mít převážně místní dodavatele, ale nejde to u všeho. Vajíčka odebíráme ze Senice, mouku z Věrovan a cukr z Vrbátek, takže ty nejvíce využívané suroviny máme lokální. Používám kvalitní pětatřicetiprocentní šlehačku, osmdesátiprocentní máslo a prostě všechno jako od babičky. Hlavně všechno jsou to moje recepty.

Takže všechny dezerty u vás jsou originální?
Ano, jsou to všechno moje recepty. Co určitě nikde nenajdete, tak je můj originální cheesecake. Ten jsem si vyšperkovala, když jsem ho tvořila. Vždycky jsem něčeho přidala a něčeho ubrala, takže jsem si ho pěkně doladila. Pak mám ovocný smetanový dort s malinami, což je vlastně neoblíbenější náplň do dortů, kterou lidi chtějí, když si objednávají dorty na zakázku. V jednoduchosti je síla. V podstatě jsem objevila kouzlo šlehačky a zakysané smetany a z toho jsem udělala terno. Prostě nikdo už pak doma nechtěl žádné máslové krémy, ale jenom toto. Když dáte dětské piškoty a promažete je touto směsí, tak z toho jsem já v podstatě tehdy vycházela. Takže jsem tím naplnila dort a potáhla ho marcipánem a lidi to mají rádi a chtějí to pořád dokola (smích). Samozřejmě máme různé příchutě a varianty. Pořád něco vymýšlím, ale toto je prostě terno.

Jste vyučená cukrářka?
Nyní se dodělávám výuční list, abych měla i teoretické poznatky z oboru. Nicméně postupy, recepty a všechno kolem jsem musela přijít, anebo si to nastudovat někde sama. Na škole dostanete základy pečení a oboru, ale cukrařina se neustále posouvá dál a musíte sledovat co je trendy, abyste uspěli na trhu. Já hledám například inspiraci v zahraničních magazínech a stránkách o cukrářském řemesle a pečení dortů.

Jaké dorty tedy u vás nabízíte?
Všechny naše dezerty jsou lehoučké. Nepoužíváme rostlinné tuky a nenahrazujeme máslo margarínem, takže je to kvalitní a dobře stravitelná surovina. Děláme nadýchané piškoty a uvnitř je často tvaroh, nebo nějaké lehký krém třeba ze šlehačky a zakysané smetany. Neděláme klasické máslové dorty obsypané ořechy, kdy sníte kousek a už nemůžete. Dřív to ale bylo bráno jinak, když jsme byli malí. Nic jiného nebylo. Čím jste měla máslovější a nazdobenější krém, tak tím víc jste měla jakoby kvalitnější a honosnější dort. Suroviny byly domácí. Ořechy ze zahrady, domácí vajíčka od slepiček, vytlučené máslo od sousedů. Všechno bylo z poctivých domácích lokálních surovin. Žádný marcipán tehdy nikdo nevyráběl. Teď jsou trendy jinde. Lidé chtějí lehké pěny, čokoládový mousse, tvaroh, cheesecaky, panacotty a podobné. Konečně se to tady trochu rozhýbalo a je to někde jinde, než jenom u koňakových špiček a větrníků. U nás klienti najdou různé řezy, ovocné dorty, máme svoji specifickou výrobu. Samozřejmě umíme udělat věneček, když jsou třeba svatby. Ale moc to neděláme. Jdeme prostě jinou cestou.

Cukrárna je vaše první podnikání. Jak jste zvládla začátky?
Byla a je to dřina. Ale řekla bych, že se nám daří. Ovšem čas, co jsem tu strávila je nezaplacený. České podnikání a zvlášť v oblasti pohostinství je nedostatečně zaplacená práce a hlavně práce cukrářek. Udělat malinový dort není třeba až taková věda, ale horší jsou dorty na zakázku. My nad tím strávíme spoustu času a lidé se pak diví ceně. Málokdo má představu, co ta práce obnáší a jak je náročná. Třeba rozhníst marcipán, vyrobit figurky a udělat dort tak, aby každé patro bylo stejně rovné a trefit se do váhy dortu, co lidi chtějí. Prostě to není jako na běžícím pásu, jak si někdo představuje, že vytahujeme snad dorty jeden za druhým z mražáku. Je to všechno ruční práce a je to vše jenom lidský faktor. Pak když někdo přijde a řekne, že chce na malý dort deset figurek a hlavně ať to moc nestojí, tak je to pak ráda do zad trošku a člověka to zamrzí. Myslím že, jako pan Pohlreich dělá osvětu kuchařskému řemeslu u nás, abysme nejedli „žblafy", tak by měl někdo udělat něco takového i v cukrářském řemesle.

Kolik dortů tak za den vyrobíte?
Zaplať, Pán Bůh, se nám daří, takže počet stále narůstá a otevřela jsem i druhou malou cukrárničku na Družební ulici v Olomouci. A kdybych to měla spočítat, tak je to nějakých pětadvacet klasických dortů do vitríny denně. Ta druhá cukrárna je taková maličká a klidná. Není tam dětský koutek a můžete si tam v klidu dát rychlou kávu a zákusek. Bez problému tam zaparkujete, což tady je trochu problém, protože jsme blízko nemocnice. Ovšem dřív to tak nebylo. Místo najdete vždycky, ale není to tak pohodlné, že byste přijeli autem přímo před dveře. V té druhé cukrárně to tak je. Uděláte tři kroky z auta a jste uvnitř. Je ale menší, takže ji zásobuji z této, jak říkám, základny.

Jak vznikl název Sladký Méďa?
Chtěla jsem, aby si to tu děti pamatovaly. Hlavní plán byl mít prostě cukrárnu pro děti a to i s názvem. Takže milý obličej medvídka a k tomu sladký, protože jsme cukrárna. Pointa je taková, aby když dítě uvidí méďu, aby si ho spojilo s tou cukrárnou, protože děti si pamatují obličeje. Líbí se mi prostě názvy jako mlsná kočka, veselá kráva a tak. Podle mě je to vtipné, věcné a české. Nemám ráda názvy, které vám nic neřeknou.

Říkala jste, že máte ráda sladké? Dáte si něco dobrého každý den?
Jo, to já mám moc ráda sladké. Mám ráda všechno, se mnou je to hrozný. Jednou mám chuť na panacottu, jednou na cheesecake a pak zase na tvarohového míšu. U mě je to různé. Já jsem prostě všeobecně všežravá, nejen co se sladkého týče (smích). V podstatě celý den tu ochutnávám. Musím kontrolovat, co prodávám. Pořád ještě sama peču, když je potřeba víc sil v náročnější dny. Takže musím ochutnávat, co holky vyrábí a co já upeču.

Ovšem ochutnávání na vás nezanechává žádnou stopu.
Zatím ne (smích). Nikdo neví, co bude. Dopřávat si ale stále ještě můžu bez výčitek. Navíc ty dezerty u nás jsou opravdu lehké. Člověk se tím zákuskem nezaplácne. Takže mlsám ráda. Po obědě vždycky musí být zákusek (smích).

Kromě provozu cukráren, také děláte dorty na zakázky. Co všechno si můžou zákazníci objednat?
Tak jsou to různé druhy dortů ať už třeba dětské narozeninové, svatební, výroční, nebo různé designové. Také je tu možnost uspořádat u nás v cukrárně oslavu narozenin. Slaví tu děti i dospělí. Když je to větší akce, tak pro hosty zavřeme i celou cukrárnu, nebo rezervujeme několik stolů. Jsme hlavně cukrárna a dětský koutek je tu jako doplněk. Nejsme primárně herna pro děti. Chodí k nám rodiny s dětmi. Rodiče si dají zákusek, kávu a dítě se během jejich relaxu vyblbne. Není problém zařídit třeba i catering na větší akci. Máme tu alkoholické i nealkoholické nápoje, točené pivo, takže každý si přijde na své.

Jaké máte s Méďou plány do budoucna?
Nemám nějaké vysoké ambice, chci dělat věci kvalitně a stále ještě domáckou výrobou i při narůstajícím množství objednávek. Hlavní je pro mě pokojený a vracející se zákazník. Budu ráda, když se nám bude dařit a cukrárna bude místo, kde se lidé vracejí a ta maličká bude plnit svůj účel příjemného posezení a klidné kávy, protože tady je skrz děti docela šrumec. Chci dělat práci kvalitně a budu ráda, když k nám lidé přijdou, protože slyšeli, že tu máme dobré dorty. Budeme tu kvalitu držet. Nechce se mi jít do něčeho, kde bych potom nespala, a přicházely by mi emaily, že ten dort byl takový a nebylo to ono. Budu ráda, když budeme fungovat tady a tak nějak v pohodě plynout.

Autorka: Veronika Hrabinová