Jak velké je zklamání z domácí porážky a vyřazení ze série?

Zklamání je to určitě velké, protože jsme počítaly s tím, že se do Brna vrátíme.

Když hrajete v zápase 2:2 a v rozhodujícím pátém setu uděláte za vyrovnaného stavu šest hloupých chyb a prohrajete 10:15, tak to bolí.

Co rozhodlo v celé sérii?

Podle mě hrálo velkou roli to, že jsme měly plno zranění a nemocí. Před prvním čtvrtfinálovým zápasem v Brně nemohla s ramenem Barbora Gambová, která už snad měsíc chodí po doktorech na obstřiky. Omezovalo ji to, a i když se rozehrála, tak to hodně bolelo. Navíc Soňa Nováková ani Monika Dedíková týden netrénovaly, což určitě udělalo hodně.

Měly jsme velkou marodku, ovšem přesto jsme si myslely, že bychom v Brně mohly urvat jeden zápas. Zranění nás však hodně psychicky rozladila.

Celou sezonu hrajete, dá se říci, v sedmi lidech, na což jste teď, v rozhodujících fázích celého ročníku, doplatily?

Ono je vždycky těžší, když lavička není až tolik silná, abychom to mohli stále točit třeba jako Brno. Jemu když nehrají dvě, tři hráčky, tak trenér protočí sestavou a ani se to nepostřehne, že jsou na place holky ze střídačky.

Je to jedno s druhým. I únava byla větší. Navíc když se někomu nedaří, tak na hřišti třeba musí být o něco déle, i když by už byl raději na lavičce. Tohle je prostě náš handicap.

S aspirantem na jednu z medailí jste sice prohrály 1:3 na zápasy, ale sérii rozhodně končíte se vztyčenou hlavou, protože jste jej především v domácím prostředí řádně potrápily. Chybělo málo a mohl se hrát rozhodující pátý zápas.

Máte pravdu, že s Brnem jsme hrály docela dobrá utkání hlavně v domácím prostředí. O to víc nás vyřazení mrzí.

Jde ale spíš o to, že jsme si základní část měly pohlídat a skončit v první pětce. Věřím, že kdybychom byly nahoře, tak hrajeme o medaile. Uteklo nám to opět vinou nějaké nemoci či zranění některých hráček. Skončily jsme na šestém místě jen o pár setů.

V Brně a v Přerově jste odehrály diametrálně rozdílné zápasy. Je opravdu tolik znát výhoda domácího prostředí?

Určitě je. Není to sice rozhodující, ale nějaký malý vliv to má vždycky.

Naším největším problémem bylo především to, že se hrálo ve velké hale, na což nejsme zvyklé. Než si člověk halu „osahá“, tak to třeba i jeden zápas trvá. Proto jsme si myslely, že bychom mohly druhé utkání zvládnout.

Jejich hala je specifická a naprosto jiná než ta naše, na kterou jsem zvyklé. Je tam jiné prostorové vidění a vnímání.

Nyní vás čekají ne příliš oblíbené zápasy o 5. – 8. místo. Budete mít ještě vůbec nějakou motivaci, respektive kde ji brát?

Bude to už spíš takové hraní na nervy než volejbal. Musíme se s tím ale srovnat, jsme profesionálky. Sezona pro nás ještě nekončí, musíme bojovat dál.

V prvním kole se bude hrát na dva vítězné zápasy a vy narazíte na Frýdek-Místek. Věříte si na něj?

Hlavně jim to chceme vrátit za loňský rok, kdy jsme byly ve stejné situaci, ale tenkrát se nám to nepovedlo. Nechceme klopýtnout na nějaké hloupé chybě. Jak Frýdek-Místek, tak i my chceme vyhrát. Nepřemýšlíme nad ničím jiným.

Sérii začínáte v sobotu doma, což vám velí zvítězit.

Přesně tak. Série se může protáhnout i na tři zápasy, takže když někdo jednou zaváhá, má stále ještě možnost nápravy. Musíme bojovat. Nepřipouštíme si, že bychom mohly s Frýdkem doma prohrát, i když se nám to už letos s tímto soupeřem jednou povedlo. Nesmí se opakovat ta stejná chyba.