„Koncipoval jsem expozici jako průřez celou jeho tvorbou. V první části jsou její prvopočátky, kdy kopíroval podle svých knih převážně holandské a částečně italské barokní malíře 16. až 18. století. Na některých obrazech už je vidět, jak se jen inspiruje barokní malbou, ale přechází do vlastních koncepcí. Drží si kompozici starých mistrů, ale už do nich vkládá vlastní barevnost," přiblížil kurátor výstavy Kamil Lukeš.

František Bílek byl osobitý v mnoha směrech. Některá díla tvořil na pozinkovaném plechu a používal ty nejlevnější materiály – místo olejových barev třeba zvolil klasický průmyslový email. A to jak na dřevo, tak i na kov. Postupem času přecházel do vlastního narativního světa.

„Jeho obraz je lehce identifikovatelný, ale těžko rozšifrovatelný. Každý vidí, co je na něm namalováno, ale přesná identifikace už je obtížnější. Například kašpárek, který pláče nad lidstvem a padá do popelnice zmaru. Jediný, kdo ho může zachránit, je církev," vysvětlil symboliku jednoho z děl Plačící Kašpárek.

Náboženský náboj

Obrazy Františka Bílka mají dosti silný náboženský náboj. K oblíbeným tématům ale patří i konfrontace stáří a mládí, což je patrné hned z několika obrazů. Zajímavostí je, že František Bílek za svého života vědomě neprodal žádný obraz. Měl totiž ke svým uměleckým dílům citový vztah.

„Obrazy ale často zastavoval v různých pohostinstvích za několikanásobně nižší cenu," poznamenal.

Když olomoucký umělec v roce 2010 zemřel, neměl dědice ani pozůstalé – jeho obrazy tedy získal Úřad pro zastupování státu. Část děl poté skončila ve sbírkách přerovského muzea.

A jak osobnost Františka Bílka vnímá kurátor výstavy?

„Byl všestrannou osobností, kromě tvorby obrazů hrál i na klávesy a zpíval. Nestudoval žádnou uměleckou školu, vyučil se zedníkem a celý život se staral o nemocnou babičku a maminku. Na první pohled možná působí dojmem bezdomovce, ale já ho považuji spíše za hipstera. Měl ateliér a vlastní byt, nebyl na tom finančně špatně, ale měl takový životní postoj," uzavřel.