VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pavel Kadlíček z kapely D.U.Bmusic: Naše koncerty běžně trvají třeba čtyři hodiny

ROZHOVOR/ Nejsou ambiciózní, na koncertech nepoužívají playlist a za posledních dvacet let nezměnili styl. Jak se rodí hudba kapely D.U.Bmusic a proč je tak nezařaditelná, nám v rozhovoru pro Nové Přerovsko prozradil frontman skupiny Pavel Kadlíček.

8.3.2017
SDÍLEJ:

Skupinu D.U.Bmusic tvoří momentálně: Jitka Žujová (zpěv), Rostislav „Žaba“ Bartl (basová kytara), Zdeněk Sedlařík (bicí), Martin Procházka (trombon), Vendelín Kopečný (saxofon), Jirka Hanák (trumpeta), Michal „Goofy“ Zbořil (zvuk), Pavel „Ťop“ Kadlíček (kFoto: Archiv kapely

Pavle, řekněte mi, jak dlouho spolu hrají D.U.Bmusic? A v jaké sestavě?
Nějakých dvacet let, třicet let? Utíká to. Jsme tři, čtyři, někdy i více (smích). Občas sedm, ale i deset.

Podle čeho se to mění?
Podle toho, jak proběhne datum expirace některého z muzikantů. Stálicí už je jenom náš baskytarista, který je se mnou od začátku. Nejkratší dobu naopak zůstávají asi bubeníci – zhruba šest let. Jsem divný patron a možná je těžké to se mnou hudebně vydržet (smích). Velkou radost mi v poslední době dělá naše nová dechová sekce, včetně krásné nové zpěvačky.

Dechová sekce?
V kapele D.U.Bmusic se občas mihnou sólisté, ale mít vlastní dechovou sekci – to byl dlouhou dobu nesplněný sen, který se vyplnil. Abychom jejich talent oddělili od našeho hudebního neumětelství, dali jsme klukům pracovní název Zlaté Trubky Boys, pod nímž je na koncertech představujeme.

Změnil se nějak za těch dvacet let váš muzikantský styl?
Nikdy. D.U.Bmusic formuje sám život. Je to v podstatě náš názor. Podle majitelů hospody U Olinka ve Lhotce u Přerova jsme jarní kapela. A tak to asi je. Nesnáším agresivitu v životě. Proto bych nikdy nemohl hrát ani agresivní hudbu.

Oplocany a Madison Square Garden? Žádný rozdíl

Takže se na koncertech snažíte předávat pozitivní energii?
S radostí. Bez ní by nebylo zpětné vazby. Často své muzikanty prosím, ať nechají své problémy v šatně na věšáku a netahají je na pódium. Naším úkolem je lidi bavit. To, že přijdou na náš koncert v době, kdy mají tisíce možností, jak ten čas strávit jinak, je pro nás velká pocta.

Nejen na Přerovsku, ale i ve zbytku republiky už nejste zcela neznámá kapela. Máte ambice třeba i v zahraničí?
Vůbec ne. My nejsme právě vůbec ambiciózní kapela. A to je velký dar, jaký máme. Možná je to tím, že jsem už něco procoural po světě a zjistil při tom, jak je obrovský. A bylo by mi až směšné mít nějaké hudební ambice. Já nedělám rozdíl mezi koncertováním v oplocanské sokolovně a Madison Square Garden v New Yorku (smích). Nabídky na koncertování ve světě už jsme dostali, ale nikdy jsme na tom naši kariéru nestavěli. Moje ambice jsou vlastně splněny v každé chvíli, kdy vezmu do ruky kytaru.

Vím o vás, že po světě cestujete na kole. Hledáte na svých cestách inspiraci k vaší hudbě?
Ve chvíli, kdy slyším hrát lidovou hudbu například v Argentině, Portugalsku nebo Mexiku, tak si vždycky uvědomím, jak je ten svět strašně krásný! Člověku se chce z toho někdy až křičet. A pak přijedu sem a přemýšlím, jak to lidem předat. A jinak než hudbou to neumím. Nezbývá mi než věřit, že to tak cítí i okolí.

ČTĚTE TAKÉ: Přerovska kapela Kowall Company: Každá skladba je malý příběh

Zjevení v Bordeaux

Vždycky jste se chtěl věnovat hudbě?
Dá se říct, že ano. Můj o osm let starší bratr, ač nikdy na nic nehrál, vždycky chtěl, abych se stal rockovým muzikantem. Abych to smažil s kytarou na pódiu (smích). Ta myšlenka se mi natolik zalíbila, že jsem ji vzal za svou a ze začátku jsem si to taky moc přál.

Kdy jste přišel na to, že to tak vlastně nebude?
Když jsem začal pracovat po revoluci ve Francii a jednou večer si vyrazil s přáteli do bluesového baru v Bordeaux. Tehdy tam zrovna koncertovali nějací američtí námořníci. Moje první myšlenka poté, co spustili první tóny, byla: „Ježíši Kriste, co to je!?“ Bylo to neskutečné pro někoho, kdo pocházel z místa, kde prim hrála a hraje doposud pouze rocková hudba.

Takže jste vlastně objevil kouzlo velkého světa…
Přesně tak. Hlavně velkého hudebního světa. Můj život zničehonic navštívilo reggae, latina, blues, acid jazz, world music… A to byl teprve začátek!

V dnešní době může člověk „poslouchat“ velký svět díky internetu…
Já pocházím z generace, která hudbu musela hledat, aby se jí nabažila. Jsou to teprve čtyři měsíce, co jsem objevil Spotify (internetová služba pro sdílení hudby, pozn. red.). Od té doby jsem konsternovaný. Valí se na mne z počítače snad milion nahrávek denně.

To je skvělé, ne?
To právě nevím. Na jednu stranu je skvělé, že můžeme nasávat všechny možné hudební vlivy, na tu druhou zase jako muzikant nevím, čemu mám vlastně věřit, a ve výsledku stejně zase hledám.

Jak to myslíte?
Dříve to bylo tak… Chceš být dobrým muzikantem? Předveď, co umíš! Naživo, bez příkras. Dnešní možnosti velkých i malých nahrávacích studií a produkce přes sociální sítě někdy dost zkreslují a dělají umělce z lidí, kteří by na pódiu nepředvedli vůbec nic. Osobně, se slovem umělec by se mělo zacházet opatrněji.

ČTĚTE TAKÉ: Přerovská formace Critical Acclaim: Hrajeme prostě takový "rock for people"

V Ostravě mi říkají zlatá ledvina

Vím, že jste vydali několik desek. Berete si je někdy s sebou i na své cesty?
Občas ano. K tomu mám dokonce i jednu příhodu, která se mi stala. Po měsících útrap jsem dorazil na kole do vysněné Ushuaii v Ohňové zemi. Ubytoval jsem se u velmi příjemných lidí, jejichž dcery byly velice hudebně nadané – jedna studovala jazz v Buenos Aires, druhá byla famózní kytaristka.

To začíná být napínavé…
Bylo to napínavé. A to hlavně proto, že po těch dvou dnech, co jsem u nich bydlel, zjistili, že mám doma také kapelu. A protože mi v batohu jedno cédéčko s naší hudbou přebývalo, rozhodl jsem se, že jim ho daruji.

Líbilo se jim?
No, problém byl v tom, že si ho neměli na čem přehrát. Jediný přehrávač měli v autě. A tak mi slíbili, že vyrazíme společně na nějaký koncert a cestou si to cédéčko pustíme. Nikdy na ten moment nezapomenu. Vezli mne nocí, pod námi se rozprostíral oceán, na jehož konci byla Antarktida, a já silně vnímal svůj konec těžkého putování. Navíc jsem seděl v autě, kde hrála moje muzika. Když spustila naše písnička Ej ty můj Beskyde, všichni začali zpívat notorický refrén: „… aj jaj jaj…“ Bože, tak daleko od domova!

To vás muselo dojmout…
Chlapi by neměli brečet, ale já měl opravdu slzy v očích.

Některé kapely se lépe cítí na velkých pódiích, jiné zase v malých klubech. Jak to máte vy?
My se velkým festivalům spíše vyhýbáme. Vlastně ani nejsme moc pódiová kapela. Navíc rádi do děje zapojujeme i diváky a hlavně děti, což na festivalech úplně nejde. Naše koncerty běžně trvají třeba čtyři hodiny. V Ostravě mi proto říkají zlatá ledvina.

Zlatá ledvina?
Ano, protože celé čtyři hodiny nemám potřebu odejít na záchod. V tom zápalu to ani nevnímám (smích).

Za čtyři hodiny musíte odehrát desítky skladeb. Máte v tom nějaký systém?
Vůbec ne. My jako jedna z mála kapel nemáme ani playlist (seznam skladeb, pozn. red.), zvukaři jsou z nás doslova nešťastní. Playlist máme na prvních pět písniček. Hrajeme si prostě to, co se nám zrovna hrát chce a jaké cítíme souznění z publika.

Jsme kapela z Rokytnice

Zaujala mě vaše písnička Vysavač. Řeknete mi o ní něco?
Je to písnička věnovaná člověku, o kterém jsem slyšel, že se mu tak říká. Když jsem ho poznal osobně, pochopil jsem, proč to tak je. Znáte takové ty vysavače energie? Tak to je přesně o nich.

Co si myslíte, že by město Přerov mělo udělat pro mladé začínající kapely?
Město pro ně pravda moc nedělá, je to škoda. Není nic horšího pro růst muzikanta, než když nemá možnost ukazovat svůj kumšt rodnému městu. Proto jsem se rozhodl, že pokud se to do dvou let nezmění, tak ze svých peněz uspořádám koncert právě pro tyhle nové úžasné kapely. My jsme tu šanci dostali, ale to bylo hlavně proto, že jsme začínali v devadesátých letech. To byla ale jiná doba.

Myslíte to tak, že dříve bylo těch šancí více?
Myslím to tak, že dříve bylo té kultury méně a lidé byli daleko spontánnější a hudebně vyprahlí. Pokud měli odvahu, šli okamžitě do něčeho nového. Hudbu nevyjímaje. V Přerově si nás všimli a tu šanci nám dali. A oslovují nás stále, za což jsme rádi. Ale já nejsem oprávněný mluvit za Přerov. Jsme kapela z Rokytnice a tam si svůj post skromně hájíme.

ČTĚTE TAKÉ: V Přerově bohužel víc lákají revivaly, říká zpěvačka Corps of Noise

Za koncerty koupí kola dětem

Takže je to o tom, využít každou možnost, kterou dostaneš?
Využít, ale vždy po zvážení. A to bych chtěl vzkázat všem začínajícím kapelám, které mají pocit, že to nejde podle jejich představ. Prostě to nevzdávejte a běžte za svým snem. A když se úspěch nedostaví, dělejte to aspoň pro tu muziku a z lásky k ní. Případně se přihlaste na konkurs do D.U.Bmusic (smích).

V prosinci loňského roku jste opět uspořádali benefiční akci Kola dětem. Co je to za projekt?
Jednou ročně hrajeme pro dobrou věc. A já jsem za to moc rád. Zrovna loni jsme uspořádali asi pět nebo šest koncertů, peníze z nich potom věnujeme na nákup kol, která putují do sociálně slabých rodin. Vidět tu nefalšovanou radost dětí je nejvíc, co může muzikant zažít. Nic se nevyrovná tomu, když vaše hudba pomůže dobré věci.

Co dál plánuje kapela D.U.Bmusic?
V minulosti jsem říkal, že už nikdy nenatočíme novou desku. Jsem ale natolik pyšný na naše nové členy, kteří jsou plní mladé krve a elánu, a mám zároveň tolik úcty k letitým spoluhráčům, že to nebude pravda. Proto se na jaře chystáme do studia. Bude to skvělé, těším se na to.

D.U.Bmusic se pohybují na multižánrovém hudebním poli více jak dvacet let. Skupina vznikla v Rokytnici u Přerova Skupinu D.U.Bmusic tvoří momentálně: Jitka Žujová (zpěv), Rostislav „Žaba“ Bartl (basová kytara), Zdeněk Sedlařík (bicí), Martin Procházka (trombon), Vendelín Kopečný (saxofon), Jirka Hanák (trumpeta), Michal „Goofy“ Zbořil (zvuk), Pavel „Ťop“ Kadlíček (kpůvodně jako hudebně-divadelní společnost, hrající autorskou hudbu prokládanou scénkami, skeči i Cimrmanem. Postupem času začala hudba převažovat a skupině se otevřel širší prostor pro sebeprezentaci. Do dnešního dne natočili několik alb a odehráli bezpočet koncertů. Přesto zůstávají nohama na zemi a soustředí se hlavně na to, aby jejich hudba přinášela radost. Od roku 2015 se navíc stávají hlavní tváří charitativního projektu Kola dětem.

Autor: Zuzana Krybusová

8.3.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Fotbalisté 1. FC Viktorie Přerov. Ilustrační foto

Naděje umírá poslední. Viktorka šokovala Havířov a ještě žije!

Dům Donalda Trumpa

Tady strávil mládí Donald Trump

Čtrnáctileté čekání je u konce! Přerovští vodní pólisté jsou mistry republiky

Šampaňské teklo proudem, oslavy odstartovaly a nejspíš potrvají ještě hodně dlouho. Ještě déle ale vodní pólisté Přerova na vytoužený titul mistra republiky čekali. Po dlouhých čtrnácti letech si KVP v domácím bazénu na posledním finálovém turnaji první ligy mužů zajistil zlaté medaile.

Cyklista odbočil do předjíždějící motorky

K dopravní nehodě cyklisty s motocyklem došlo v sobotu odpoledne na silnici v obci Radslavice.

Muzejní noc na zámku: Klevetnice pomlouvaly, padly facky a byla svatba

Muzeum Komenského v Přerově se v pátek připojilo k celorepublikovému projektu Muzejní noc. Návštěvníci se během ní přenesli někdy na přelom devatenáctého a dvacátého století na hanáckou vesnici, kde se odehrával vskutku zamotaný příběh dvou rodin chystající veselku.

Lagunu rozburácely bubny. Dračí lodě osedlala tisícovka závodníků

VIDEO / Necelá tisícovka závodníků, ještě více diváků a skvělé počasí s letními teplotami. Takový byl letošní v pořadí už třináctý ročník závodů dračích lodí, které se konaly o víkendu na přerovské Laguně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies